Kapitola 10 2/2

7. listopadu 2011 v 14:29 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate
Dostali se až do zadní části knihovny, kde bylo všech 999 knih uspořádaných do jedné police barvy cínu. Penn se přikrčila a přejela prstem po hřbetech knih. Luce cítila chvění, jako by jí někdo přejel prstem po krku. Otočila hlavu a uviděla šedý pramínek. Ne černý, jaké byly obvykle stíny. Tenhle byl lehčí a tenčí. Ale stejně nevítaný.
Dívala se doširoka rozšířenýma očima, jak se stín natáhnul do dlouhého pramenu přímo nad hlavu Penn. Postupoval pomalu, pramen byl tenký jako jehla. Luce nechtěla ani přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se to dotklo její kamarádky. Poprvé se jí dotkly stíny v posilovně. Stále se ale cítila porušená a špinavá. Nevěděla, co jiného by měla udělat.
Nestále a nervózně Luce natáhla ruku. Chtěla jí stíny zahnat a použít jí jako pálku. Zhluboka se nadechla a vykročila dopředu. Projel jí mráz, když se dostala do kontaktu se stínem. Stín ale zmizel a ona praštila Penn do hlavy.
Penn si přitiskla ruce na hlavu a šokovaně se ohlédla na Luce. "Co je to s tebou?"
Luce klesla na zem vedle ní a hladila jí po vlasech. "Je mi to líto. Byl tam ... Myslela jsem, že jsem viděla včelu ... Na tvojí hlavě. Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem, aby tě píchla."
Věděla, jak naprosto šílená ta omluva byla. Čekala, že na ní její kamarádka vyjede Co by asi tak dělala včela v knihovně? Čekala, že Penn odejde.
Ale kulatý obličej Penn změkl. Vzala obě ruce Luce do svých dlaní a třásla se. "Včely mě taky děsí," řekla. "Jsem na ně smrtelně alergická. V podstatě jsi mi zachránila život."
Tohle by mohla být ta velká chvíle, kdy se tvoří opravdová přátelství-jenže nebyla, protože Luce byla stíny naprosto vykolejená. Kéž by tak existoval způsob, jak je vytlačit z mysli. Jen by na to pomyslela a stíny by zmizely. Takhle mohla ale Penn odpovědět jen pokrčením ramen.
Luce měla silně nepříjemný pocit z tohohle šedého stínu. Jednotnost stínu nikdy nebyla příjemná, ale tyhle změny je posunuly na novou znepokojující úroveň. Znamenalo to, že si cestu k ní může najít víc druhů stínů? Nebo je jen dřív nedokázala rozlišit? A co ten divný okamžik během přednášky slečny Sophie, když zahnala stín pryč předtím, než jí mohl vstoupit do kapsy? Udělala to bez přemýšlení. Neměla žádný důvod předpokládat, že svými prsty by mohly zápasit se stínem. Ale udělala to-rozhlédla se po knihovně-a oni zmizeli. Alespoň dočasně.
V duchu se ptala, jestli by si mohla stanovit nějaké pravidlo, kterými se stíny řídily. Třeba to, co udělala, aby zahnala stíny, které se míhaly nad hlavou Penn, nějak je "ovlivnila"- i když Luce věděla, že to bylo jen štěstí. V jejím břiše rostl chlad a pocit nevolnosti, když si uvědomila, co se stíny udělala ... bojovala s nimi a vyhnala je.
"To je ta nejpodivnější věc." Ozvala se Penn z podlahy, kde seděla. "Mělo to být tady. Mezi Slovníkem andělů a touhle příšernou věcí od Billyho Grahama o nějaké věci s ohněm a sírou." Podívala se na Luce. "Ale je pryč."
"Myslela jsem, že jsi říkala-"
"Jo, říkala. Počítač říkal, že by měla být na polici, když jsem se dnes odpoledne dívala. Můžeme udělat on-line kontrolu znovu."
"Jdi se zeptat Todda," navrhla Luce. "Možná, že jí využívá, aby s ní kryl svého Playboye."
"Ty jsi hnusná." Penn jí praštila do stehna.
Luce to nemyslela vážně. Jen se pokusila o vtip, aby tím zakryla svoje zklamání. Bylo to tak frustrující. Vždycky když se pokusila zjistit něco o Danielovi, narazila na nějakou zeď. Nevěděla co najde uvnitř té knihy, ale alespoň by jí to mohlo říct něco málo víc o Danielovi. Všechno bylo lepší než nic.
"Zůstaň tady," řekla Penn a vstala. "Půjdu se zeptat slečny Sophie, jestli si jí dneska někdo nepůjčil."
Luce sledovala, jak se courala dlouhou uličkou zpátky k pultu slečny Sophie.
Zasmála se, když Penn přidala do kroku, když šla kolem stolu, kde seděl Todd.
Zůstala v zadním rohu sama. Dotknula se knih, které byly na polici. Udělala rychlou rekapitulaci studentů na Sword&Cross, ale nedokázala si představit nikoho z nich, který by si půjčil nějakou starou náboženskou knihu. Možná ji slečna Sophia použila jako podklad pro její dnešní hodinu. Luce byla zvědavá, jaké to pro Daniela muselo být, sedět tam a poslouchat jak slečna Sophia mluví o věcech, které nejspíš probírali u večeře, když vyrůstal. Luce chtěla vědět, jak to bylo s jeho dětstvím. Co se stalo s jeho rodinou? Vychovávali ho v sirotčinci nábožensky? Nebo bylo jeho dětství stejné jako to její, kdy to jediné co se týkalo náboženství, byly jeho dobré známky a akademické pocty?
Chtěla vědět, jestli Daniel četl knihu jeho předchůdce a co si o ní myslel. Jestli se mu líbila. Chtěla vědět, co právě teď dělá na party Gabbe. Kdy má narozeniny. Jakou má velikost bot. Jestli strávil alespoň jednu vteřinu svého času přemýšlením o ní.
Luce zavrtěla hlavou. Tento myšlenkový postup mířil jen k její sebelítosti a tomu se chtěla vyhnout. Vytáhla z police první knihu-která měla naprosto nudný obal-která se jmenovala Slovník andělů. Chtěla se sama rozptýlit tím, že si něco přečte, než se vrátí Penn.
Dostala se až k andělu Abbadonovi, který litoval, že se dal dohromady se Satanem a neustále naříkal na své spatné rozhodnutí, když se jí nad hlavou rozeřval nějaký zvuk. Luce vzhlédla a uviděla jak svítí červené světlo na požárním hlásiči.
"Varování. Varování," robotický monotónní hlas hlásil přes reproduktor. "Oheň aktivoval alarm. Evakuujte budovu."
Luce zasunula knihu zpátky do police a zvedla se na nohy. Tohle bylo v Doveru každou chvíli. V Doveru ani učitelé nereagovali na požární cvičení, které se opakovalo každý měsíc. Hasiči zapínali alarm, jen aby se na to lidé naučili reagovat. Luce napadlo, že na Sword&Cross na ně zkoušeli podobné senzace. Ale když vykročila k východu, byla udivená, že začala kašlat. Uvnitř knihovny byl skutečný kouř.
"Penn?" zavolala a její hlas se jí ozýval v uších. Věděla, že její hlas překřičel hvizd požárního hlásiče.
Štiplavý zápach kouře jí vrátil okamžitě do požáru, který zažila ten večer s Trevorem. Obrazy a zvuky zaplavily její mysl. Byly ukryté hluboko v její paměti. Až do teď.
Šokující bělmo Trevorových očí, který zářil oranžovým světlem. Jednotlivé pramínky ohně požáru se šířily přes každý z jeho prstů. Pronikavé nekončící výkřiky jí zněly v hlavě ještě dlouho poté, co Trevor přestat křičet. Celou tu dobu tam stála a pozorovala ho. Nemohla se přestat dívat. Byla zmrazená v téhle lázni tepla. Nebyla schopná se hýbat. Nebylo schopná udělat nic, aby mu pomohla. Aby nezemřel.
Cítila, jak jí někdo chytnul kolem levého zápěstí. Otočila se a očekávala, že uvidí Penn. Byl to Todd. Valil na ní oči a kašlal.
"Musíme se odsud dostat," řekl a rychle dýchal. "Myslím, že východ je vzadu."
"Co Penn a slečna Sophia?" zeptala se Luce. Měla pocit slabosti a měla závratě. Otřela si oči. "Byli tam." Když ukázala uličkou ke vchodu, viděla, že v tom směru byl kouř ještě hustější.
Todd vteřinu pochyboval, ale pak přikývl. "Dobře," řekl a držel jí za zápěstí, zatímco se přikrčili a vyrazili uličkou k předním dveřím knihovny. Prošli jednou uličkou, kde byl obzvlášť hustý kouř a pak se ocitli čelem u police knih. Neměli ponětí, kam jdou. Oba se zastavili a chytali dech. Kouř, který se ještě před chvílí pohyboval těsně nad jejich rameny, byl teď tak nízko, že jim olizoval ramena.
Sehnuli se, když se začali dusit. Neviděli ani na metr před sebe. Todd jí stále držel. Luce se otočila kolem dokola. Nebyla si jistá, jakým směrem by se měli vydat. Natáhla ruku a ucítila horký kov police s knihami. Nedokázala ani rozeznat písmena uliček. Byli v sekci D? Nebo to bylo O?
Neviděla žádnou stopu, že by tam někde byla Penn nebo slečna Sophia. Také neviděla žádné stopy, které by je navedli k východu. Luce ucítila nával paniky. Obtížně se jí dýchalo.
"Už museli vyjít předními dveřmi!" zakřičel na ní Todd. Zněl ale, že tomu věř jen napůl. "Musíme se vrátit!"
Luce se kousla do rtu. Kdyby se něco stalo Penn ...
Sotva viděla Todda, který stál přímo před ní. Měl pravdu. Ale kudy je to zpátky? Luce němě přikývla a cítila, jak jí tahá za ruku.
Dlouhou dobu šli, aniž by věděli kam. Jak běželi, kouř se kousek po kousku zvedal. Nakonec spatřila červenou záři, která označovala nouzový východ. Luce vydechla úlevou, když Todd šátral po klice a nakonec jí otevřel.
Byli v chodbě, kterou Luce nikdy předtím neviděla. Todd zabouchl dveře a zavřel je za nimi. Zalapala po dechu a její plíce se naplnily čerstvým vzduchem. Bylo to skvělé. Luce se chtěla potopit do vzduchu, vypít ho galony a vykoupat se v něm. Ona i Todd vykašlávali kouř z plic, dokud se nezačali smát. Byl to neklidný a jen napůl úlevný smích. Smáli se, až z toho Luce začala brečet. Ale i když Luce přestala s pláčem i s kašlem, oči jí stále slzely.
Jak mohla dýchat v tomhle ovzduší, když ani neví co je s Penn? Pokud se Penn nedostala ven a zhroutila se někde uvnitř - Luce by to nedokázala zvládnout znovu. Jenže tentokrát by to bylo mnohem horší.
Otřela si oči a sledovala, jak se z díry ve spodní části dveří valí obláček kouře. Ještě nebyly v bezpečí. Na konci chodby byly další dveře. Přes sklo dveří Luce mohla vidět jak se v nočním vzduchu prohýbají větve stromů. Vydechla. Za chvíli budou pryč. Pryč od těchhle výparů, kterými by se mohly udusit.
Když budou dostatečně rychlí, mohly by jít k přednímu vchodu a ujistit se, že se Penn a slečna Sophia dostali v pořádku ven.
"Pojď," řekla Luce Toddovi, který byl zhroucený na zdi a sípal. "Musíme jít dál."
Narovnal se, ale bylo vidět, že se musí opravdu překonávat. Měl červený obličej a jeho oči byly napuchlé a mokré. Prakticky ho ke dveřím musela táhnout.
Zaměřila se jen na jejich cíl. Trvalo jí to dlouho a bylo to těžké. Ozval se svištivý zvuk, který se ozval nad nimi a dokonce i přehlušil zvuk alarmu.
Vzhlédla ke stínům. Měly barevné spektrum od odstínů šedé až k nejhlubší černé.
Vrhal je strop nad jejich hlavou, ale zdálo se, že se rozšířily i mimo jejich hranice. Tvořily nad nimi podivné a skryté nebe. Všechny byly zamotané do sebe, ale i přesto byly odlišné.
Tyhle stíny byly lehčí a víc šedé, než ty které vídala předtím. Tyhle už nebyly ve tvaru jehly. Teď spíš vypadaly jako plameny. Poskakovaly nad nimi na chodbě. Co kdyby nezabránila těm stínům, aby se dotkly Penn? Svěděly jí dlaně a její prsty se zkroutily.
Todd začal bouchat na zdi, jako by byli na téhle chodbě zavření. Luce věděla, že nejsou v blízkosti dveří. Popadla ho za ruku, ale sklouzla po jeho zpocené dlani. Objala mu prsty pevně zápěstí. Byl bílý jako duch. Přikrčil se u podlahy, skoro ležel. Z jeho rtů uniklo vyděšené zasténání.
Bylo to proto, že kouř teď zaplňoval celou chodbu?
Nebo viděl ty stíny taky?
To nebylo možné.
Přesto byl jeho obličej pobledlý a zděšený. Mnohem víc, když byly teď stíny nad jeho hlavou.
"Luce?" Jeho hlas se třásl.
Další horda stínů povstala přímo na jejich cestě k východu. Sytě černá deka se rozprostírala přes zdi a znemožňovala Luce vidět na dveře. Podívala se na Todda. Mohl je vidět?
"Utíkej!" zakřičela.
Mohl běžet? Jeho tvář byla popelavá a jeho víčka se pomalu zavírala. Byl na pokraji ztráty vědomí. Ale pak se najednou zdálo, jak by jí něco někam neslo.
Nebo neslo je oba.
"Co to sakra je?" vykřikl Todd.
Jejich nohy se od podlahy odlepily jen na chvíli. Byl to pocit, jako by je někam unášel vlna v oceánu. Lehký hřeben, který je nesl stále výš a výš. Její tělo se naplnilo vzduchem. Luce nevěděla, kde je. Nemohla vidět ani dveře. Všechno co viděla, byly jen černé stíny všude kolem ní. Vznášely se, ale nedotýkaly se jí. Měla by být vyděšená, ale nebyla. Cítila se podivně chráněná stíny, jako by jí před něčím ochraňovaly. Rozlily se kolem ní jako nepropustná tekutina. Bylo to něco záhadně povědomého. Něco silného, ale zároveň jemného. Něco-
Až příliš rychle byla ona i Todd u dveří. Její nohy se znovu dotkly podlahy. Otevřela dveře nouzového východu.
Pak se začala zvedat. Dusila se. Lapala po dechu. Bylo to, jako by měla roubík.
Rozezněl se další poplach. Ale byl tak daleko.
Vítr jí bičoval na krku. Byli venku! Stáli na malé římse. Schodiště vedlo až do dolního patra. V hlavě měla prázdno a byla nadýchaná kouře, ale i přesto se jí zdálo, že někde poblíž viděla hlasy.
Obrátila se zpátky, aby se pokusila zjistit, co se právě stalo. Jak se ona a Todd mohli dostat přes ten nejtlustější, nejčernější a nejneproniknutelnější stín? A co je zachránilo? Luce cítila, že už to tady není.
Chtěla se tam vrátit a najít to.
Ale na chodbě byla tma. Její oči jí pořád slzely. Už neviděla žádné kroutící se stíny. Možná, že byly pryč.
Najednou uviděla světlo. Vypadalo jako kmen s větvemi-ne, jako tělo s dlouhými a širokými končetinami. Pulzující, téměř fialové sloupce světla se nad nimi vznášely. Luce to, absurdně, připomnělo Daniela.
Viděla nějakou věc. Zhluboka se nadechla a pokusila se mrkáním vyhnat slzy z očí. Světlo tam bylo pořád. Cítila, jak k ní doléhá nějaké volání. Uklidnilo jí to. Ukolébávalo jí to uprostřed válečné zóny.
Tak, že neviděla stín, který k ní přicházel.
Bylo to tělo. Udeřilo to do ní a Tedda. Tím se zlomilo jejich sevření. Pak to vzalo tělo Luce a hodilo jí to do vzduchu. Přistála na úpatí schodů. Ze rtů jí unikl zoufalý vzlyk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama