Kapitola 13 1/2

7. listopadu 2011 v 15:01 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate

Luce mohla slyšet kroky svých Conversek na chodníku. Cítila, jak jí vlhký vítr napjal černé tričko. Prakticky už cítila chuť horkého dehtu z čerstvě vybetonované části parkoviště. Když ale objímala dvě schoulené bytosti v blízkosti vchodu do Sword&Cross, všechno bylo zapomenuto. Ještě nikdy v životě neobjímala svoje rodiče tak ráda.

Celou dobu po tom co se vrátila z nemocnice litovala, jak byla chladná a odtažitá. Řekla si, že už neudělá stejnou chybu.

Oba klopýtli, když na ně skočila. Její matka se začala chichotat a její táta jí odstrčil tím chlapským způsobem s napřaženou rukou. Kolem krku měl obrovskou kameru. Napřímil se a držel si svou dceru daleko na délku paže. Vypadalo to, že se chce podívat na její tvář. Jakmile se na ní ale podíval, Luce se rozplakala.

"Miláčku, co se děje?" zeptal se jí její otec a pohladil jí po hlavě.

Její máma vylovila v její obrovské tašce kapesník. S rozšířenýma očima ho přitiskla k nosu Luce a řekla: "Jsme tady. Je všechno v pořádku?"

"Proč jste si mě nevzali domů po tom, co mě propustili z nemocnice?" zeptala se Luce. Znovu se jí vrátil pocit zraněnosti a naštvanosti. "Proč jste mě přivezli sem?"

Její otec zbledl. "Pokaždé, když jsme mluvili s ředitele, řekl, že je ti skvěle a že ses začlenila zpátky do vyučování. Abychom tě prý netahali z místa na místo. Prý tě jen bolelo v krku od toho kouře a měla jsi ránu na hlavě. Mysleli jsme, že je to všechno." Olízl si rty.

"Bylo toho víc?" zeptala se její máma.

Jeden pohled na její rodiče jí řekl, že oni už tenhle boj vedli. Máma je určitě prosila, aby jí mohli navštívit dřív. A její táta, který jí nadevše miloval určitě také.

Nebyl žádný způsob, jak jim vysvětlit, co se stalo té noci. Ani to, čím ona od té doby prochází. Začlenila se zpátky do výuky, i když to nebyla její volba. A fyzicky byla v pořádku. Šlo o to, že -emocionálně, psychicky a citově- už se nemohla cítit víc na dně.

"Jen jsme se snažili dodržovat pravidla," vysvětlil Luce její otec. Svou volnou rukou jí zmáčknul rameno. Tím se opřel o Luce, čímž pro ni bylo těžké držet se na nohou. Jenže to bylo tak dávno, co stála naposled tak blízko k lidem, které milovala. Neodvážila se od nich vzdálit. "My chceme jen to, co je pro tebe nejlepší," řekl její otec. "Musíme věřit, že tyhle lidé" -ukázal na budovy v kampusu, jako kdyby zastupovaly Randy a ředitele Udella a zbytek z učitelů- "vědí, o čem mluví."

"Ne, to nevědí," řekla Luce a podívala se na chatrné budovy a prázdné hřiště. Tahle škola pro ní neměla žádný smysl.

Téhle události tady říkali Rodičovský den. Všichni říkali, jaké štěstí měli studenti, že získali výsadu studovat zrovna tady. A přesto bylo deset minut do poledne a auto jejích rodičů bylo na parkovišti jediné.

"Tohle místo je absurdní vtip," řekla a znělo to tak cynicky, že jí její rodiče věnovali ustaraný pohled.

"Luce, miláčku," řekla její matka a hladila jí po vlasech. Nebyla zvyklá na její krátké vlasy. Její prsty měly mateřský instinkt sledovat ducha jejích bývalých vlasů po celé délce jejích zad. "Jen s tebou dnes chceme prožít dnes krásný den. Tvůj otec přinesl všechno tvoje oblíbené jídlo."

Její otec zvedl rozpačitě pestrou deku z velkého kufru a odhalil velký proutěný košík, který Luce nikdy předtím neviděla. Obvykle byl pro ně piknik mnohem neformálnější záležitost. Papírové sáčky s potravinami a stará roztrhaná deka položená na trávě na cestě vedle jejich domu.

"Nakládaný ibišek?" zeptala se Luce hlasem, který zněl podobně jako její hlas, když byla ještě malá. Nikdo nemohl říct, že by se její rodiče nesnažili.

Její otec přikývl. "A sladký čaj a sušenky s bílou polevou. Čedar s extra jalapeňos. Přesně tak, jak to máš ráda. Oh," řekl, "a ještě jedna věc."

Máma Luce sáhla do kabelky a vyndala z ní zapečetěnou obálku. Podávala jí Luce. Na krátkou, kdy se jí žaludek bolestivě stáhnul, v Luce hlodal pocit, že jí dávají poštu, která jí tak často přicházela. Vyšinutý zabiják. Smrtící dívka.

Když se ale Luce podívala na rukopis na obálce, na její tváři se objevil obrovský úsměv.

Callie.

Roztrhla obálku a vytáhla kartu s černobílou fotografií na přední straně. Byly na ní dvě staré dámy, jak si pletou vlasy. Uvnitř byl každý čtvereční centimetr popsaný velkým, temperamentním rukopisem Callie. Navíc tam bylo přidaných několik volných listů papíru, protože vyčerpala prostor na kartě.

Drahá Luce,

Od našeho telefonu uteklo příšerné množství času (Můžete na to sepsat petici? Je to příšerně nespravedlivé)m musím to udělat po staru a všechno epicky napsat do dopisu. Uvnitř najdeš každou nepatrnou věc, která se mi za poslední dva týdny stala. Ať už se ti to líbí nebo ne ...

Luce sevřela obálku na hrudi. Stále se usmívala a toužila se začíst do dopisu hned, jak rodiče odjedou domů. Callie na ní nezapomněla. Její rodiče stáli hned vedle ní. Bylo příliš dlouho, kdy Luce naposledy cítila, že jí někdo miluje. Natáhla ruku a stiskla tu otcovu.

Příšerné řvaní píšťalky donutilo oba její rodiče vyskočit. "Je to jen zvonek na večeři," vysvětlila. Zdálo se, že se jim ulevilo. "No, je tu někdo, s kým bych vás chtěla seznámit."

Šli z horkého parkoviště směrem k hřišti, kde se konalo zahájení akce Dne rodičů. Luce začala vidět areál očima jejích rodičů. Znovu si všimla pokleslé střechy hlavní kanceláře, neduživý a hnilobný zápach přezrálých broskvoní, které rostli vedle tělocvičny. Kovaná železná brána na hřbitově byla pokrytá rzí. Uvědomila si, že je tu jen pár týdnů a už si zvykla na příšerné prostředí ve Sword&Cross.

Její rodiče měli většinou v očích zděšení. Její otec ukázal na umírající vinnou révu, která se proplétala vetchým plotem u vchodu k hřišti.

"To je Chardonnay," řekl a škubl sebou, jak s rostlinou prožíval bolest.

Její matka si strčila obě ruce do kapes a lokty jí trčely do stran. Tenhle postoj měla vždycky, když se ocitla v prostředí, kde by ji mohl někdo napadnout. A to ještě neviděli Červené. Její rodiče byli neústupní, i co se týkalo maličkosti, jako byla webkamera. Nesnesli by myšlenku, že je jejich dcera na škole pod neustálým dohledem.

Luce je chtěla uchránit od všech zvěrstev na Sword&Cross. Přišla totiž na to, jak si s tím poradit. Už v ten den, když jí Arriane vzala na procházku po Sword&Cross jako po překážkové dráze, poukázala na všechny "mrtvé červené", jejichž baterie lstivě nahradila vybitými. Účinně tak vytvářela ve škole slepá místa. Její rodiče nemuseli o tomhle všem vědět. Jen s ní chtěli mít hezký den.

Penn seděla na tribuně a kývala ve vzduchu nohama. Luce jí slíbila, že se v poledne setkají. Držela v ruce maminky fotku.

"Penn, to jsou moji rodiče, Harry a Doreen Priceovi," řekla Luce a přitom gestikulovala. "Mami a tati, to je-"

"Pennyweather Van Syckle-Lockwood," řekla Penn formálně a chytila fotku maminky oběma rukama. "Děkuju, že se k vám můžu dneska připojit na oběd."

Byla slušná. Rodiče Luce spokojeně zavrněli a usmáli se na ní. Byla ráda, že se Penn neptali, proč tady je. Neměli čas na vysvětlování.

Byl to jeden z těch teplých, jasných dnů. Zelené vrby se houpaly jemně ve větru v přední části knihovny. Luce vedla její rodiče tak, aby vrby zatemnily rozbitá okna od ohně. Když přecházeli přes suchý trávník, Luce zatáhla Penn stranou.

"Jak se máš?" zeptala se Luce. Věděla, že už neměla rodiče a celý den musela jen sedět a dívat se na všechny rodiče okolo. Potřebovala se sebrat.

K jejímu překvapení Penn zvedla hlavu a poskakovala nadšením. "Letos je to mnohem lepší než loni!" řekla. "A to všechno kvůli tobě. Neměla jsem nikoho, dokud jsi nepřišla."

Luce vzala kompliment s upřímným překvapením. Podívala se kolem sebe a viděla, jak se změnila situace. I přes stále poloprázdné parkoviště viděla, jak se Den rodičů zaplňuje rodiči.

Molly seděla na dece. Poblíž ní stál muž a žena. Hladově se vrhali na krůtí stehna. Arriane byla přikrčená na lavičce a něco šeptala dívce s růžovými vlasy. S největší pravděpodobností její straší sestra.

Obě zachytili pohled Luce. Usmála se na ně a zamávala Arriane. Ta se pak obrátila k té dívce a něco jí začala šeptat.

Roland měl okolo sebe obrovskou partu lidí, kterým zařídil oběd na obrovské dece. Smáli se a žertovali. Několik mladší dětí po sobě házelo jídlo. Zdálo se, že se dobře baví, dokud kus kukuřice nepřiletěl ke Gabbe, která přecházela po hřišti. Zamračila se na Rolanda, který se bavil s někým, kdo vypadal dost starý na to, aby byl jeho dědečkem. Vzal ho za loket, zatímco šli k řadě zahradních židlí, které byly rozestavěné u otevřeného pole.

Daniel a Cam nápadně chyběli. Luce si nemohla představit rodinu ani jednoho z nich. Když jí Daniel podruhé nechal u jezera, cítila se rozzlobeně a trapně. I přesto ale toužila po tom zahlédnout někoho, kdo s ním měl něco společného. A pak si vzpomněla na tenký soubor Daniela v archivu. Luce uvažovala, jestli vůbec je v kontaktu s někým z jeho rodiny.

Matka Luce rozdělovala čedar na čtyři talíře a její otec k tomu přidal kopec čerstvého jalapeňos. Po prvním kousnutí byla ústa Luce v jednom ohni. Přesně tak, jak to měla ráda. Penn se jak se zdálo rychle obeznámila s typickým jídlem z Georgie, kde Luce vyrostla. Podívala se hlavně zvláštně na nakládaný ibišek. Jakmile ho ale ochutnala, věnovala Luce překvapený úsměv, kterým to schvalovala.

Máma a táta Luce sebou přinesli všechna oblíbená jídla Luce. A to i pekanové pralinky z rodinného pekařství z bloku pod jejím domem. Její rodiče vypadali šťastně, že se konečně mluví o něčem jiném, než jen o smrti.

Luce byla ráda, že s nimi může strávit nějaký čas. Všechno to jídlo spláchla svým oblíbeným sladkým čajem z Georgie. Cítila se jako podvodník, když předstírala, že je tenhle oběd na Sword&Cross normální. Celý tenhle den byl podvod.

Když se ozval krátký a slabý potlesk, Luce se podívala na tribuny. Stála tam Randy. Vedle ní byl ředitel Udell-muž, kterého Luce nikdy neviděla na vlastní oči. Poznala ho z obrazu, kde byl mnohem mladší, a který visel v ředitelně školy. Teď viděla, že byl umělec velkorysý. Penn už jí řekla, že se ředitel školy ukazuje na akademické půdě jen jeden den v roce a to v Den rodičů. Bez vyjímky. Jinak to byl prý samotář, který neopustil Tybee Island, kde měl sídlo. Neopustil ho ani tehdy, když v jeho škole zemřel student. Muž s dvojitou bradou něco pil a upíral své oči do davu. Zdálo se, že se na nic nesoustředí.

Po jeho boku stála Randy. Měla na sobě bílé punčochy a ruce měla v bok. Na tváři měla omítnutý milý úsměv. Ředitel si ubrouskem utíral čelo. Oba dnes něco hráli, ale to nejspíš většina lidí tady.

"Vítejte na Sword&Cross. Dnes je stopadesáté deváté výročí Dne rodičů," řekl ředitel školy Udell do mikrofonu.

"To je vtip?" zašeptala Luce Penn. Bylo těžké si představit, že Den rodičů už probíhá takhle dlouho.

Penn obrátila oči v sloup. "To je určitě jen přeřek. Řekla jsem mu, aby si koupil nové brýle na čtení."

"Máme před sebou den plný zábavy. Den rodičů je určený pro vás a začíná tímto obědem-"

"Obvykle to trvá jen devatenáct minut," Penn byla přerušena výrazem rodičů, kteří ztuhli.

Luce se usmála výrazu Penn. "Dělá si legraci."

"Dále si sami vyberete svou aktivitu. Naše bioložka paní Yolanda Tross pořádá fascinující přednášku v knihovně Savannah, kterou najdete na akademické půdě. Diante bude dohlížet na rodinné a přátelské závody na trávníku. A pan Stanley Cole vám může nabídnout historickou prohlídku hřbitova našich oceněných hrdinů. Bude to velmi rušný den. A ano," řekl ředitel školy a věnoval všem kýčovitý úsměv, ve kterém ukázal zuby, "budete otestováni."

Byl to nejspíš jen nějaká zvláštní druh otřepaného vtipu, jak dostat strojený smích z bandy návštěvníků z řad rodinných příslušníků. Luce obrátila na Penn oči v sloup. Tento skličující pokus o dobromyslný smích byl až příliš zřejmý. Snažili se, aby se rodiče na Sword&Cross cítili dobře, protože se můžou ujistit, že jsou jejich děti v dobrých rukou. Priceovi se zasmáli taky, ale stále se dívali na Luce. Jako by se pořád báli, jestli to tu zvládá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama