Kapitola 16 2/2

13. listopadu 2011 v 11:45 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate
Luce měla několik věcí, které by chtěla Danielovi odhalit. Nebo, ne úplně odhalit, nebo alespoň nějak je propašovat do rozhovoru, aby si nemyslel, že se zcela prokazatelně zbláznila. Vidět fialové světlo je jedna věc. Ale jsou tu sny, které nemůže -nechce- zastavit.
Daniel ji vedl k části hřbitova, kde Luce nikdy nebyla. Byla to rovná plocha, na které rostly spolu dvě broskvoně. Jejich kmeny se klonily směrem k sobě a ve vzduchu pod nimi tím tvořily obrys srdce. Přivedl ji až pod zvláštně pokroucené stromy a vzal jí za ruce. Propletl její prsty s těmi jeho.
Večer byl tichý, kromě písně cvrčků. Večeře zaměstnala všechny studenty v jídelně. Nabírali si na lžíce šťouchané brambory a vydávali mlaskavý zvuk, když popíjeli mléko brčkem.
Bylo to, jako by z ničeho nic byla ona a Daniel na jiné rovině bytí než zbytek školy. Byla tu jen jeho ruka obtočená kolem té její, jeho zářivé vlasy ve světle zapadajícího slunce, jeho teplé šedé oči -všechno ostatní bylo daleko.
"Nevím, kde začít," řekl a soustředil se na to, jak jí masíroval prsty. Jako by ze sebe mohl odpověď třením jejích prstů dostat. "Je toho tolik, co ti musím říct a já to nechci pokazit."
I když Luce chtěla, aby Danielova slova byla jednoduché vyznání lásky, věděla dobře, co jí chce říct. Bylo to něco, co by jí mohlo říct hodně o něm, ale mohlo by to být pro Luce těžké slyšet.
"Není to náhodou jedna z těch věcí: Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu?"
"Dobrý nápad. Kterou chceš první?"
"Většina lidí chce nejdřív slyšet tu dobrou."
"Možná ano," řekl. "Ale ty se lišíš od většiny lidí."
"Dobře, řekni mi teda jako první tu špatnou."
Kousl se do rtu. "Tak mi slib, že neutečeš dřív, než ti řeknu i tu dobrou. Slibuješ?"
Neměla v plánu odejít. Ne teď, když už jí od sebe neodstrkuje. Ne, když jí bude brzy nabídnuta odpověď na jednu z dlouhého seznamu otázek, kterými byla těch několik posledních týdnů posedlá.
Vzal její ruku a přiložil si ji k hrudi. Ke svému srdci. "Řeknu ti pravdu," řekl. "Nebudeš mi věřit, ale zasloužíš si to vědět. I když tě to nejspíš zničí."
"Dobře." Surový uzel bolesti se jí usadil v hrudi. Cítila, jak se jí začala třást kolena. Byla ráda, když jí Daniel posadil. Přecházel sem a tam a pak se zhluboka nadechl. "V Bibli ..."
Luce zasténala. Nemohla si pomoct, škubla sebou, když si vzpomněla na nedělní školu. Kromě toho s ním nechtěla diskutovat o nějakém moralizujícím přirovnání. Bible jí asi neposkytne odpověď na žádnou z otázek, kterou jí chce Daniel vysvětlit.
"Jen poslouchej," řekla a natočil k ní pohled. "V Bibli můžeš vidět, jak Bůh strašně nadělá s tím, že by se všechny jeho duše měly milovat. Mělo by to být bezpodmínečné a bezkonkurenční?"
Luce pokrčila rameny. "Myslím, že ano."
"No-" Zdálo se, že Daniel hledá správná slova. "Tahle žádost se nevztahuje jen na lidi."
"Co tím myslíš? Na koho jiného? Na zvířata?"
"Někdy, jistě," řekl Daniel. "Stejně jako had. Padnul, protože pokoušel Evu. Byl prokletý tím, že navždy padnul na zem."
Luce se zachvěla. Vzpomněla si na Cama. Hada. Jejich piknik. Ten řetízek. Otřela si teď už holý krk. Byla ráda, že se ho zbavila.
Přejel jí prsty po vlasech, po bradě a nechal ruku na vyhloubenině na jejím krku. Vzdychla ze stavu blaženosti.
"Snažím se ti říct ... Myslím, že bys mohla říct, že jsem zatracený taky, Luce. Jsem zatracený velmi, velmi dlouho." Mluvil a jeho hlas byl prosáklý hořkostí. "Jednou jsem udělal volbu, protože jsem v tu volbu věřil -stále v ní ještě věřím, i když-"
"Nerozumím tomu," řekla a zavrtěla hlavou.
"Samozřejmě, že ne," řekl a klesl na zem vedle ní. "Nepoužívám zrovna nejlepší způsob k tomu, abych ti to vysvětlil." Poškrábal se na hlavě a snížil hlas, jakoby mluvil sám k sobě. "Ale vše co můžu udělat, je pokusit se o to. Nemám na výběr."
"Dobře," řekla. Mátl jí. Ještě jí skoro nic neřekl. Snažila se působit míň ztraceně, než se cítila.
"Zamiloval jsem se," vysvětlil. Vzal ji za ruce a pevně je držel. "Znovu a znovu. A pokaždé to skončilo katastrofálně."
"Znovu a znovu." Z těch slov jí bylo špatně. Luce zavřela oči a stáhla ruce. Už jí to řekl. Ten den u jezera. S někým se rozešel. Bolelo ho to.
Proč by se teď měl zaplétat s další holkou? Bolel ho rozchod a bolí ho stále. Asi tak jako ostrá bolest, kterou cítila pod žebry. Stiskl jí prsty.
"Podívej se na mě," prosil. "Tohle je to místo, které je nejdůležitější."
Otevřela oči.
"Člověk, do kterého jsem se vždycky zamiloval, jsi byla ty."
Zatajila dech a chtěla vydechnout, ale vyšel z ní ostrý a řezavý smích. "Jasně, Danieli. Jé, ty jsi opravdu zatracený. To zní hrozivě."
"Poslouchej." Přitáhl si jí zpátky s takovou silou, že jí začalo pulzovat v rameni. Jeho oči fialově zaplály. Mohla říct, že dostal vztek. Fajn, to ona taky. Daniel se podíval nahoru do broskvoní, jako by žádal o pomoc. "Jen mi prosím dovol, abych ti to mohl vysvětlit." Jeho hlas se třásl. "Problémem nebyla ta láska."
Zhluboka se nadechla. "Tak co byl problém?" Chtěla mu naslouchat. Být silnější. Necítit bolest. Daniel vypadal zlomeně dost pro oba.
"Jsem nesmrtelný," řekl.
Stromy kolem nich zašustily. Luce si všimla koutkem oka slabého stínu. Nebyl nebezpečný, jako ten v baru, který do sebe všechno pohlcoval. Tenhle byl varovný. Stín si držel svou vzdálenost. Chladně se rozrůstal za rohem. Čekal. Na ni. Luce cítila hluboké zamrazení ve svých kostech. Nemohla setřást pocit, že ten kolosální stín, černý jako noc, čekal někde na konci cesty.
"Promiň," řekla a podívala se zpátky na Daniela. "Mohl bys mi to, ehm, zopakovat?"
"Jsem nesmrtelný," zopakoval. Luce se stále cítila ztracená, ale on stále mluvil. Proud slov se řinul z jeho úst. "Žiju a sleduju, jak se rodí děti, vyrůstají, zamilovávají se. Pak se dívám, jak mají vlastní děti a pak zestárnou. Nakonec vidím, jak umírají. Jsem odsouzen, Luce, dívat se na to celé znovu a znovu. Na každého kromě tebe." Jeho oči byly skelné. Jeho hlas sklouznul do šepotu. "Nechápeš, co je to zamilovat se-"
"Ale ..." zašeptala. "Já jsem ... zamilovaná."
"Nechápeš co je to mít děti a zestárnout, Luce."
"Proč ne?"
"Přicházíš každých sedmnáct let."
"Prosím-"
"Setkáváme se. Vždycky se to stane. Vždycky se sejdeme. Bez ohledu na to kde jsem nebo kam jdu. Bez ohledu na to, že si od tebe snažím udržovat odstup. Nikdy na tom nezáleží. Vždycky mě najdeš."
Zíral dolů na své zaťaté pěsti. Vypadal, jako by chtěl do něčeho praštit. Nebyl schopný podívat se nahoru.
"A pokaždé když se potkáme, propadneš mi-"
"Danieli-"
"Nemůžu ti odolat. Nemůžu od tebe utéct. Nemůžu tě ignorovat. Na ničem z toho nezáleží. Vždycky se do mě zamiluješ, a já do tebe."
"Je to tak hrozné?"
"Zabije tě to."
"Nech toho!" Vykřikla. "O co se snažíš? Zaplašit mě?"
"Ne," odfrkl si. "To by stejně nefungovalo."
"Pokud nechceš být se mnou ..." řekla a doufala, že to byl všechno jenom nějaký hloupý vtip. Nebo jeho nacvičený rozchodový projev. Ale nebyla to pravda. Nemohla to být pravda. "... pak je to asi mnohem uvěřitelnější příběh."
"Vím, že mi nemůžeš uvěřit. To je taky důvod, proč jsem ti to až doteď nikdy neřekl. Ale teď jsem musel. Protože jsem si myslel, že jsem pochopil pravidla a ... políbili jsme se. Teď nechápu nic."
Jeho slova z předešlé noci se k ní vrátily : Nevím, jak to mám zastavit. Nevím, co mám dělat.
"Protože jsi mě políbil."
Přikývl.
"Líbal jsi mě, a když jsme skončili, byl jsi překvapený."
Kývl znovu, ale vypadal trochu rozpačitě.
"Políbil jsi mě," pokračovala Luce a hledala způsob, jak si dát všechno dohromady, "a myslel sis, že to nepřežiju?"
"Na základě předchozích zkušeností," řekl chraptivě. "Ano."
"To je prostě šílené," řekla.
"Není to o polibku samotném. Je to o tom, co to znamená. V některých životech se můžeme políbit, ale ve většině nemůžeme." Pohladil ji po tváři. Potýkala se s tím, jak dobře se teď cítila. "Musím ti říct, že jsem raději, když se líbat můžeme." Podíval se dolů. "I když to dělá to, že tě ztratím, mnohem těžší."
Chtěla být na něj naštvaná. Protože si vymyslel takový bizardní příběh. Pak jí uzamknul ve svém objetí. Ale něco, co bylo jako svědění v koutku její mysli, jí říkalo, aby od Daniela neutíkala tak daleko jak to jen šlo, ale aby se nechala držet v jeho objetí a poslouchala tak dlouho, jak mohla.
"Když jsi mě ztratil," řekla a slova se jí tvarovala v ústech. "Jak se to stalo? Proč?"
"To záleží na tom, kolik si toho věděla o mé minulosti. O tom, jak dobře jsi věděla, kdo jsem." Pokrčil rameny a rozhodil rukama. "Vím, že to zní neuvěřitelně-"
"Bláznivě?"
Usmál se. "Chtěl jsem říct spíš zmateně. Ale já se snažím před tebou nic neskrývat. Jen je to velmi choulostivé téma. Někdy v minulosti by se tomu mohlo říkat ..." Sledovala jeho rty, ale žádné slovo z nich už nevyšlo.
"Že jsi mě zabil?"
"Měl jsem na mysli spíš, že jsi mi ´zlomila srdce´."
Zjevně trpěl. Luce ho chtěla potěšit. Cítila, jako by jí něco v jejích prsou táhlo dopředu. Ale ona nemohla. V tu chvíli si byla jistá, že Daniel ví o zářícím fialovém světle. Má to něco společného s tím, kdo je.
"Co vlastně jsi?" zeptala se. "Nějaký druh-"
"Vždycky jsem bloudil na zemi a někde v zadní části mé mysli jsem věděl, že jsi přišla. Kdysi jsem tě hledal. Pak, když jsem se ale začal skrývat. Když jsem věděl, že je nevyhnutelné, aby to skončilo zlomeným srdcem- začala jsi hledat ty mě. Netrvalo to dlouho a já si uvědomil, že přicházíš přibližně každých sedmnáct let."
Luce měla sedmnácté narozeniny koncem srpna. Dva týdny před tím, než se zapsala na Sword&Cross. Byla to smutná oslava. Její rodiče jí koupili v obchodě dort. Nebyly tam svíčky ... co kdyby? A co její rodina? Vracela se s ní každých sedmnáct let?
"Není to dost dlouhá doba na to, abych se vzpamatoval z minulosti," řekl. "Je to jen dost dlouho na to, aby se připravil na tvůj návrat."
"Takže jsi věděl, že přicházím?" zeptala se pochybovačně. Vypadal vážně, ale ona mu stále nemohla uvěřit. Nechtěla mu uvěřit.
Daniel zavrtěl hlavou. "Neznám den, kdy se objevíš. Takhle to nefunguje. Nepamatuješ si mou reakci, když jsem tě poprvé uviděl?" Vzhlédl, jako by na to sám vzpomínal. "Na několik prvních sekund jsem vždycky nadšený. Zapomenu na všechno, co se stalo. Jenže pak si vzpomenu."
"Ano," řekla pomalu. "Usmál ses, a pak ... je to důvod proč si na mě ukázal to gesto?"
Zamračil se.
"Ale jestli se tohle stane každých sedmnáct let, jak jsi říkal," odmlčela se, "pak jsi musel vědět, že se blížím. V jistém smyslu jsi to věděl."
"Je to složité, Luce."
"Viděla jsem tě ten den. Předtím, než jsi mě uviděl. Byls s Rolandem vedle Augustine. Smáli jste se tak moc, až jsem žárlila. Tohle všechno jsi musel vědět, Danieli. Říkáš, že jsi tak chytrý, abys mohl předvídat, že přijdu. A když zemřu, jak těžké to pro tebe bude? Jak ses mohl takhle smát? Nevěřím ti," řekla a měla pocit, že se jí hlas chvěje. "Nevěřím ti nic z toho, co jsi řekl."
Daniel jí jemně přitiskl palec na její oko, aby jí mohl setřít slzu. "Je to nádherná otázka, Luce. Zbožňuju tě za to, že ses na ní zeptala. Přeju si, abych ti to mohl vysvětlit lépe. Jediné, co ti můžu říct, je tohle: jediný způsob, jak přežít věčnost, je schopnost ocenit každý okamžik. To je to, co jsem dělal."
"Věčnost," opakovala Luce. "Jen další věc, které nerozumím."
"To nevadí. Už se nemůžu smát jako dřív. Vždycky když se objevíš, jsem jako přejetý."
"To nedává žádný smysl," řekla a chtěla odejít dřív, než to bude ještě nejasnější. Danielův příběh byl víc, než jen nesmyslný. Celou dobu co byla na Sword&Cross z poloviny věřila, že byla blázen. Jenže její šílenství vybledlo v porovnání s tím Danielovým.
"Neexistuje žádný manuál, jak vysvětlit tuhle ... věc, dívce kterou miluješ," prosil jí a hladil jí prsty po vlasech. "Dělám, co můžu. Chci, abys mi uvěřila, Luce. Co mám pro to udělat?"
"Vymysli si jiný příběh," řekla hořce. "A doplň ho rozumnější výmluvou."
"Sama jsi řekla, že cítíš, že mě odněkud znáš. Snažil jsem se to popírat tak dlouho, jak to šlo. Věděl jsem, co přijde."
"Cítila jsem, že tě odněkud znám, jistě," řekl. Teď byl její hlas protkaný strachem. "Třeba z obchoďáku nebo z letního tábora. Nemyslela jsem tím bývalý život." Zavrtěla hlavou. "Ne ... Nemůžu."
Zakryla si uši. Daniel jí je odkryl.
"A přesto hluboko v srdci víš, že je to pravda." Objal jí kolena a podíval se jí hluboko do očí. "Věděla jsi to, když jsem tě sledoval až na vrchol Corcovado v Riu, protože jsi chtěla tu sochu vidět zblízka. Věděla jsi to, když jsem nás odvážel dvě příšerné míle po řece Jordán, když se ti v Jeruzalémě udělalo špatně. Říkal jsem ti, že nemáš jíst všechny ty datle. Věděla jsi to, když jsi byla moje ošetřovatelka v italské nemocnici během první světové války a předtím, když jsem se schovával ve tvém sklepě během svrhnutí cara v Petrohradu. Když jsem se schoval ve věži tvého hradu ve Skotsku během Reformace. Když jsme spolu tančili během korunovace krále ve Versailles. Byla jsi jediná žena v černém. Když jsme byli v kolonii Quintana Roo, kde žili umělci a v protestantském pochodu v Kapském městě, kde jsme oba strávili noc ve stejném hostinci. Při otevření Velké opery v Londýně. Měli jsme nejlepší místa. A když moje loď ztroskotala na Tahiti, kde jsi byla ty. A byla jsi taky v Melbourne, kde jsem byl odsouzený. A v osmnáctém století v Nimes, kde jsem byl kapsář. A v Tibetu, kde jsem byl mnich.
Vždycky se objevíš tam, kde jsem já. A dřív nebo později ti dojdou všechny ty věci, které jsem ti teď řekl. Ale musíš to přijmout. Co cítíš. Pravdu."
Daniel se odmlčel, aby popadl dech. Rozhlédl se kolem ní, jako by tam ani nebyla. Pak se natáhl a přitiskl jí ruku na koleno. Do těla jí to vyslalo vlnu tepla. Zavřela oči. Když je otevřela, Daniel držel v ruce tu nejbělejší a nejdokonalejší pivoňku. Prakticky zářila. Rozhlédla se kolem sebe, kde jí utrhnul. Nevšimla si jí. Všude bylo jen hnijící ovoce a plevel. Drželi květinu spolu.
"Pamatuješ, když jsem ti nosil bílé pivoňky každý den v létě v Helstonu? Pamatuješ si to?"
Zíral na ni, jako by se snažil vidět až do jejího nitra. "Ne," povzdechl si po chvíli. "Samozřejmě, že ne. Závidím ti to."
Když to říkal, Luce ucítila na kůži teplo, jako kdyby v reakci na jeho slova její mozek vysílal do jejího těla signál. Jenže část z ní si nebyla vůbec ničím jistá.
"Dělám všechny tyhle věci," řekl Daniel a sklonil se k ní tak, že se jejich čela dotkla, "protože tě miluju, Lucindo. Pro mě jsi všechno, co mám."
Spodní ret Luce se zachvěl. Silou vůle držela svou ruku v té jeho. Okvětní lístky květiny se dotýkaly jejích prstů.
"Tak proč jsi tak smutná?"
Bylo toho moc, co si musela promyslet. Naklonila se pryč od Daniela a vstala. Očistila si džíny od listí a od trávy. Točila se jí hlava. Žila už předtím?
"Luce."
Zamávala mu. "Myslím, že musím jít někam. K sobě. Abych si lehla." Opřela se o kmen broskvoně. Cítila se slabá.
"Nejsi v pořádku," řekl a vstal. Vzal jí za ruku.
"Ne!"
"Omlouvám se." Povzdechl si Daniel. "Nevím, co jsem si myslel, že se stane, až ti to řeknu. Neměl jsem ..."
Nikdy by si nemyslela, že přijde chvíle, kdy si bude potřebovat od Daniela odpočinout. Ale ona musela odejít. Způsob jakým se na ni díval, jí nutil říct mu, že ho vyhledá později a že si o všech těch věcech promluví. Jenže ona si nebyla jistá, že je to dobrý nápad.
Cítila, že se potom co řekl, něco uvnitř ní probudilo-nebyla si jistá tím, že je na to připravená. Už se nechtěla cítit jako blázen-už si nebyla jistá, že jím nebyl Daniel.
Komukoliv jinému by jeho vysvětlení dávalo mnohem míň smysl a nakonec by odešel. Ale Luce ... si nebyla jistá. Co když byla Danielova slova odpovědí, která by změnila celý její život? Nevěděla to. Měla takový strach, jako ještě nikdy v životě.
Vyndala ruku z té jeho a šla ke koleji. Po několika krocích se ale zastavila a pomalu se otočila.
Daniel se ani nepohnul. "Co se děje?" zeptal se a zvedl bradu.
Stála tam, kde byla v určité vzdálenosti od něj. "Slíbila jsem ti, že tu vydržím dost dlouho na to, abys mi mohl říct i tu dobrou zprávy."
Danielova tvář se skoro uvolnila. Usmál se. Ale v jeho výrazu bylo něco ztrápeného. "Dobrá zpráva je," -odmlčel se a pečlivě volil slova- "políbil jsem tě a jsi pořád tady."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama