Kapitola 18 2/2

13. listopadu 2011 v 11:50 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate

Bylo to poprvé, co ta slova vyslovila nahlas. Bylo jí jen líto, že ty dvě nejdůležitější slova směřovala k slečně Sophii a ne k Danielovi. Otočila se k němu. Jeho oči zářily. "Je to tak," řekla mu. "Miluju tě."

Tlesk.

Tlesk. Tlesk.

Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk.

Pomalý, hlasitý potlesk se k nim rozezněl od stromů.

Daniel sebou trhl a otočil se směrem k lesu. Ztuhnul.

Luce se vrátil zpátky její starý strach. Cítila, jak se stíny chvějí z toho, co vidí v lese. Byly vyděšení z něčeho, co viděly dřív než ona.

"Ach, bravo. Bravo! Opravdu se to dotklo mé duše-ale moc se mě nedotýkají tyhle dny, je smutné, že to musím říct."

Cam vstoupil na mýtinku. Jeho oči byly lemovány tlustým, třpytivým zlatým stínem. Svítily, jako měsíc, takže vypadal jako divoká kočka.

"Tohle je tak neuvěřitelně sladké," řekl. "A on tě prostě miluje taky-nebo ne, milovníku? Nebo ne, Danieli?"

"Came," varoval ho Daniel. "Nedělej to."



"Co nemám dělat?" zeptal se Cam a zvedl do vzduchu levou ruku. Luskl prsty a malý plamínek se ve vzduchu vznítil na jeho ruce. "Myslíš tohle?"

Ozvěna lusknutí jeho prstů se odrážela od hrobek na hřbitově. Rostla a stávala se hlasitější, když se odrážela tam a zpět. Zpočátku se Luce zvuk zdál spíš jako potlesk. Jako by tu bylo démonické hlediště plné temnoty, které výsměšně tleskali lásce Luce a Daniela. Ale byl to jen Cam. Pak si vzpomněla na příšerný zvuk, který slyšela už dřív. Zadržela dech, když si uvědomila, že se zvuk podobal tisíci kobylkám, které poletují ve tmě. Stín se zformoval z roje sarančat, který předtím zmizel do lesa, a teď se znovu spojily.

Bubnování jejich křídel bylo tak hlasité, že si Luce chtěla zacpat uši.

Penn byla na zemi a tiskla si hlavu mezi kolena. Ale Daniel a slečna Sophie stoicky pozorovali, jak se na obloze kakofonie rostla a měnila. Začala být hlasitější a více se rozléhala ... nebo znělo spíš jako syčení hadů.

"Nebo tohle?" zeptal se Cam a pokrčil rameny, když se kolem něj usadila šeredná, beztvará hmota.

Hmyz začal růst a vyvíjet se. Nakonec byl větší, než kdy být hmyz mohl. Lepily se na sebe jako lepidlo a rostly do černých oddělených těl. Pak, jako by se stíny naučily jak používat údy, se pomalu tvořily četné nohy a vyšli pomalu vpřed. Měli skoro lidskou výšku. Cama uvítali, protože se rozestoupily kolem něj. Brzy měl za sebou Cam četnou armádu z vtělené temnoty.

"Omlouvám se," řekla a plácl se rukou do čela. "Myslel jsi tím nedělej to, tohle?"

"Danieli," zašeptala Luce. "Co se děje?"

"Proč jsi ukončil příměří?" zavolal na Cama Daniel.

"Ach. No. Víš, co se říká o zoufalých časech." Cam se ušklíbl. "A když jsem sledoval, jak se lepíš na její tělo a ty tvoje dokonalé andělské polibky ... to mě přimělo k tomu, být zoufalý."

"Drž hubu, Came!" zakřičela na něj Luce. Nenáviděla se za to, že ho někdy nechala na ní sáhnout.

"Právě v čas." Cam přesunul svůj pohled na ni. "Ach ano, budeme se prát, miláčku. Před tebou. Znovu." Pohladil si bradu a přimhouřil zelené oči. "Tentokrát to bude větší, myslím. Bude několik obětí. Smiř se s tím."

Daniel sevřel Luce v náručí. "Řekni mi proč, Came. Tolik mi toho dlužíš."

"Víš proč," Cam se podíval na Luce. "Ona je pořád tady. I když, ne na dlouho, myslím."

Dal si ruce v bok a řada hustých, černých stínů ve tvaru nekonečného hada se plazil podél jeho těla. Obkličoval ho jako náramek. Zamilovaně hýčkal jeho velkou hadí hlavu.

"Ale tentokrát, až z tvojí lásky zbude jen obláček popela, který rozfouká vítr, bude to konečně dobré. Vidíš, všechno je tentokrát jiné." Cam zářil a Luce si myslela, že na okamžik cítila, jak se Daniel zachvěl.

"Ach, s vyjímkou jedné věci, která zůstává stejná-mám slabost pro tvou předvídatelnost, Grigori." Cam udělal krok vpřed. Jeho legie jeho krok kopírovali. Stejně jako Luce, Daniel, Penn a slečna Sophia, udělali krok vzad.

"Bojíš se," řekl a dramaticky ukázal na Daniela. "A já ne."

"To proto, že nemáš co ztratit," odplivl si Daniel. "Nikdy bych s tebou neměnil."

"Hmmm," řekl Cam a klepnul si prstem na bradu. "To ještě uvidíme." S úsměvem se rozhlédl kolem sebe. "Vážně ti to musím vysvětlovat po lopatě? Ano. Slyšel jsem, že tentokrát bys mohl ztratit něco mnohem důležitějšího. Něco, co udělá její zničení mnohem zábavnější."

"O čem to mluvíš?" zeptal se Daniel.

Vlevo od Luce slečna Sophie otevřela ústa a nechala z nich vyjít řetězec zvláštních zvuků. Mávla divoce rukou nad hlavou v trhavém, tanci podobném, pohybu. Oči měla téměř bílé. Jako by byla v nějakém transu. Její rty zacukaly a Luce si s šokem uvědomila, že mluví v nějakém podivném jazyce. Daniel vzal slečnu Sophii za ruku a zatřásl s ní. "Ne, máte naprostou pravdu: To nedává smysl," zašeptal a Luce si uvědomila, že Daniel rozumí cizímu jazyku, kterým slečna Sophie mluvila.

"Víš, co říká?" zeptala se Luce.

"Dovol nám, abychom ti to přeložili," zakřičel známý hlas ze střechy mauzolea. Arriane. Vedle ní stála Gabbe.

Zdálo se, že za nimi vychází nějaká světlo. Obě byli zahalené v podivné stříbrné záři. Skočily dolů z krypty a beze zvuku přistály u Luce.

"Cam má pravdu, Danieli," řekla rychle Gabbe. "Něco je tentokrát jiné ... něco na Luce. Cyklus mohl být zlomen-ale ne způsobem, jakým bychom to chtěli. Mám na mysli ... tohle by mohl být konec."

"Někdo mi řekněte, o čem to tu mluvíte," řekla Luce a skočila jim tím do řeči. "Co je jinak? Co se zlomilo? Co je vlastně v sázce ohledně celé téhle bitvy?"

Daniel, Arriane a Gabbena ní chvíli zírali, jako by zkoušeli místo ní vidět někoho, koho už odněkud znali. Jako by se úplně změnila a oni se snažili poznat její tvář.

Nakonec promluvila Arriane. "V sázce?" Otřela si jizvu na jejím krku. "Pokud vyhrají oni-bude na zemi peklo. Konec světa tak, jak ho známe."

Černé tvary, které byly u Cama, zaječely. Zápasily spolu. Jakoby dělaly jakousi příšernou, ďábelskou rozcvičku před bojem.

"A když vyhrajeme?" Luce se snažila ze sebe dostat slova.

Gabbe polkla a pak vážně řekla: "To nevíme."

Najednou Daniel udělal krok od Luce a ukázal na ni. "O-Ona nezmizela ..." koktal a třásly se mu rty. "Polibek," řekl nakonec. Udělal krok vpřed a chytil Luce za paži. "Kniha. To je důvod proč můžeš-"

"Musíme vymyslet plán B, Danieli," vyzvala ho Arriane. "Mysli rychle. Trpělivost je ctnost a ty víš, že jí Cam neoplývá."

Daniel stiskl Luce ruku. "Musíš jít. Musíš se odsud dostat."

"Cože? Proč?"

Podívala se na Arriane a Gabbe s prosbou o pomoc. Pak ale přes střechu mauzolea začalo proudit stříbrné světlo. Stejně jako nekonečný proud světlušek, který byl vypuštěn z keramické nádoby. Pršelo na Arriane a Gabbe. Jejich oči zářily.Luce to připomnělo ohňostroj-vždycky čtvrtého července, když se stmívalo a ona pohlédla do duhovek její matky, kde viděla odraz ohňostroje. Byl to vzkvétající stříbřitý záblesk světla, jako kdyby oči její matky byly zrcadla.

Tyhle světla jen nedoprovázel kouř, jako při ohňostroji. Když narazilo na trávu na hřbitově, vykvetly na ní půvabné, třpytivé bytosti. Neměly přesně lidské tvary, ale byly matně rozeznatelní.

Nádherné, zářící paprsky světla. Stvoření tak úchvatná, že Luce okamžitě věděla, že byly armádou andělů. Stejní ve velikosti i síle té Camově.

To co vypadalo jako pravda, krása a dobro, bylo spektrální, luminiscenční setkání bytostí. Dívat se přímo na ně bylo dívat se jako na samotné zatmění nebo na samotné nebe. Měla by být šťastná, že stojí na straně, která by v tomhle boji měla zvítězit. Ale ona se cítila špatně. Daniel jí pohladil hřbetem ruky po tváři. "Máš horečku."

Gabbe poplácala Luce po paži a zazářila. "To je v pořádku, drahoušku," řekla a dala Danielovu ruku pryč. Její pomalá řeč byla podivně uklidňující. "Zůstaneme tady. Ale ty musíš jít." Ohlédla se přes rameno na hordu temnoty za Camem. "Hned."

Daniel si vtáhl Luce do posledního objetí.

"Vezmu jí," zavolala hlasitě slečna Sophie. Knihu měla stále zastrčenou pod paží. "Vím o bezpečném místě."

"Jdi," řekla Daniel. "Najdu si tě. Hned jak budu moct. Jen mi slib, že odsud odejdeš a nebudeš se ohlížet."

Luce měla tolik otázek. "Nechci tě opustit."

Arriane vstoupila mezi ně a Luce hrubě strčila k bráně. "Promiň, Luce," řekla. "Je čas nechat tenhle boj na nás. Jsme profesionálové."

Luce stiskla ruku Penn a brzy se rozběhli. Běželi směrem k bráně hřbitova tak rychle, jak běžela dolů, aby našla Daniela.

Zpátky nahoru byla cesta ale mnohem víc kluzká. Museli běžet přes ostré větve stromů a zchátralé staré náhrobky. Přeskakovali kameny a běžely nahoru do svahu až k vzdálené kované obloukové bráně. Horký vítr jí čechral vlasy a bažinatý vzduch ležel v jejích těžkých plících.

Měsíc, který by jim měl svítit na cestu, byl skryt za mraky a světlo ze středu hřbitova už bylo taky pryč. Nechápala co se děje. Vůbec. A vůbec se jí nelíbilo, že všichni ostatní to ví.

Temnota udeřila do země před ní. Země zapraskala a před ní se otevřela zubatá rokle. Luce a Penn smykem zastavily práv včas. Díra byla tak široká, že i když se Luce naklonila … neviděla temné dno dole. Hrany rokle syčely a pěnily.

Penn zalapala po dechu. "Luce, já se bojím."

"Pojďte za mnou, děvčata," zavolala slečna Sophie.

Vedla je doprava mezi tmavé hroby, zatím co se za nimi ozývaly výbuchy. "To jsou jen zvuky bitvy," vyštěkla, jako by byla nějaká zvláštní průvodkyně. "Obávám se, že to potrvá ještě nějaký čas."

Luce sebou trhla při každé ráně. Stále ale běžela vpřed, až jí z toho hořela lýtka. Penn začala naříkat.

Luce se otočila a viděla, jak její kamarádka klopýtla a valila na ní oči.

"Penn!" zakřičela Luce a natáhla ruku, aby jí chytila předtím, než spadne na zem. Luce se k ní něžně sklonila. Ale málem si přála, aby to neudělala. Přes rameno Penn bylo obtočeného něco černého a zubatého. Na místě, kde se to zarylo se to její kůže, se ukazovala zuhelnatělá linie jejího těla. Smrdělo to jako spálené maso.

"Je to špatné?" zeptala se Penn chraplavě. Rychle zamrkala. Byla jasně frustrovaná a nebyla schopná zvednout hlavu, aby se na to podívala sama.

"Ne," lhala Luce a zavrtěla hlavou. "Jen škrábnutí." Polkla a snažila se tím zbavit nevolnosti, která v ní vzrůstala, když zvedala roztřesené tělo Penn. "Bolí tě to?"

"Nevím," zasípala Penn. "Nic necítím."

"Holky, co je to za zdržení?" Slečna Sophi se k nim vrátila. Luce se na ní rychle podívala. Nebyla ochotná jí říct, jak špatně zranění Penn vypadalo.

Nemohla. Luce jí věnovala rychlé kývnutí pak slečna Sophie natáhla ruku kolem pasu Penn a druhou jí dala pod kolena. Zvedla jí, jako když rodiče nosí svoje děti do postele. "Mám tě," řekla. "Už to nebude dlouho trvat."

"Hej." Luce následovala slečnu Sophii. Nesla Penn, jako by byla jen pytel peří. "Jak jste-"

"Žádné otázky. Ne, dokud nebudeme daleko od toho všeho tady," řekla slečna Sophie. Daleko. Luce nechtěla být daleko od Daniela.

A pak, potom co překročili práh hřbitova, stáli na plochém placu hřiště školy. Nemohla si pomoct. Ohlédla se. Okamžitě pochopila, proč jí Daniel řekl, aby odešla.

Pokroucený sříbrno-zlatý paprsek ohně se vyřítil ze tmy ze středu hřbitova. Byl to cop světla, rostoucí stovky metrů do vzduchu a pak pryč, až za mraky. Černé stíny se vrhly na světlo a jejich chapadla ho trhaly na kusy. Ozývalo se ječení a pak světlo odnesly pryč, kamsi do noci.

Vzhledem k tomu, že se pokroucené prameny světla posunuly, byly ještě víc zlaté a ještě víc stříbrné. Jeden akord zvuku, začal vyplňovat vzduch. Byl nízký, nekonečný a hlasitý jako vodopád. Najednou prostor kolem nich naplily vysoké tóny. Byla to ta nejlepší a nejvyváženější nebeská harmonie, jakou kdy na zemi slyšela. Bylo to krásné a děsivé zároveň. Všechno v okolí bylo cítit sírou.

Všichni na míle daleko si museli myslet, že je konec světa. Luce nevěděla, co si má myslet. Její srdce se zastavilo. Daniel jí řekl, ať se nedívá zpět, protože věděl, že pohled na to by jí nutil vrátit se k němu.

"Ach, ne to neuděláš," řekla slečna Sophie a popadla Luce za zátylek. Táhla ji přes školní areál. Když se dostali do tělocvičny, Luce si uvědomila, že slečna Sophie nesla Penn celou dobu a používala k tomu jen jednu ruku.

"Co je s tebou?" zeptala se Luce slečna Sophie a tlačila ji k předním dvojitým dveřím. Knihovnice vytáhla dlouhý klíč z kapsy jejího korálkového červeného svetru a strčila ho do cihlové zdi, kde byla přední část haly, kde byly dveře, které nevypadaly moc jako dveře. Tiše vstoupili na dlouhé otevřené schodiště a slečna Sophie Luce pokynula, aby šla na schodech před nimi.

Penn měla zavřené oči. Buďto byla v bezvědomí, nebo měla příliš velké bolesti, aby je mohla otevřít. Tak jako tak, byla pozoruhodně klidná.

"Kam jdeme?" zeptala se Luce. "Musíme se dostat pryč. Kde máte auto?" Nechtěla vyděsit Penn, ale potřebovali se dostat k doktorovi. Rychle.

"Buď zticha, pokud víš, co je pro tebe dobré." Slečna Sophie se podívala na ránu Penn a povzdechla si. "Jdeme jen do jedné místnosti na tomhle místě, která nebyla znesvěcená sportovním vybavením. Tam budeme sami."

V tu chvíli Penn začala v náruči slečny Sophie sténat. Krev z rány vytékala v tlustém a tmavém proudu na mramorovou podlahu.

Luce se podívala na strmé schodiště. Ani neviděla jeho konec.

"Myslím, že bychom s Penn měli zůstat tady dole. Musíme jí co nejdřív sehnat pomoc."

Slečna Sophie si povzdechla a položila Penn na podlahu. Šla rychle zamknout přední dveře, kterými právě prošli. Luce padla na kolena vedle Penn. Její kamarádka vypadala tak malá a tak křehká.

Ve světle, které vycházelo z malého lustru z kovaného železa na d jejich hlavami, Luce konečně viděla, jak moc byla zraněná.

Penn byla jediná kamarádka Luce na Sword&Cross se kterou se mohla normálně bavit a jediná, kterou nezastrašila.

Potom co viděla, čeho byli Arriane, Gabbe a Cam schopni, začalo jí pár věcí dávat smysl. Ale jedno bylo hlavní: Penn byla jen obyčejný člověk na Sword&Cross-stejně jako ona.

Kromě toho Penn byla silnější než Luce. Chytřejší, veselejší a mnohem víc tolerantní. Byla důvodem, proč těchhle několik pár prvních týdnů na Sword&Cross zvládla. Kdo ví, kde by bez Penn teď byla?

"Ach, Penn." Povzdechla si Luce. "Budeš v pořádku. Zařídíme to."

Penn cosi nesrozumitelného zamumlala. Luce znervózněla. Otočila se zpátky ke slečně Sophii, která zavírala všechna okna v hale. Jedno po druhém.

"Rychle se to horší," řekla Luce. "Musíme zavolat lékaře."

"Ano, ano," řekla slečna Sophie, ale něco v jejím hlase znělo zamyšleně. Zdálo se, že zavírá všechny vchody do budovy, jakoby stíny z hřbitova byly právě teď na cestě k nám.

"Luce?" zašeptala Penn. "Bojím se."

"To není možné." Luce jí stiskla ruku. "Jsi tak statečná. Celou dobu tady jsi byla pilířem, který mi dodával sílu."

"Dej s tím pokoj," řekla slečna Sophie, která byla najednou za ní. Mluvila hrubým hlasem. Luce jí nikdy neslyšela ho použít. "Ona že byla pilíř? To má být vtip?"

"Co?" zeptala se Luce zmateně. "Co to má znamenat?"

Slídivé oči slečny Sophie se zúžily do tenkých černých štěrbin. Její tvář byla pokrytá vráskami. Hořce zavrtěla hlavou. Pak si velmi pomalu vytáhla rukáv svetru a vytáhla dlouhou stříbrnou dýku. "Ta dívka nás pouze zpomaluje."

Luce vytřeštila oči, když viděla, že slečna Sophie zvedla dýku nad hlavu Penn. Omámená Penn nezaregistrovala co se děje, ale Luce jo.

"Ne!" vykřikla a snažila se vyrazit slečně Sophii dýku a tím ji zastavit. Ale slečna Sophie postřehla, o co se snaží a obratně Luce zablokovala paží. Tlačila jí stranou svou volnou rukou, zatímco ostří dýky prohnala krkem Penn.

Penn zachrčela a zakašlala. Dech jí uvíznul v krku. Její oči se jí otočily do hlavy, jako by se nad něčím zamýšlela. Jenže ona nepřemýšlela, umírala.

Konečně se její oči opět setkaly s těmi Luce. Pak se její pohled otupil a dech Penn utichl.

"Je z toho nepořádek, ale bylo to nutné," řekla slečna Sophie a otřela nůž do černého svetru Penn.

Luce klopýtla dozadu. Přikryla si ústa rukou. Nemohla křičet. Nemohla odtrhnout oči od její umírající kamarádky. Nemohla se podívat na ženu, o které si celou dobu myslela, že byla na jejich straně.

Najednou si uvědomila, proč slečna Sophie zavřela všechny dveře a okna. Nebylo to, aby se nikdo nedostal dovnitř.

Bylo to kvůli tomu, aby se nikdo nedostal ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama