Kapitola 19 1/2

13. listopadu 2011 v 11:50 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate
V horní části schodiště byla místnost se zdmi z cihel. Luce měla vždycky strach ze slepých uliček jakéhokoliv druhu, ale teď to bylo ještě horší, protože měla na krku nůž. Odvážila se pohlédnout zpátky na strmé schodiště, do kterého lezla. Odsud to vypadalo na velmi dlouhý a bolestivý pád.
Slečna Sophia si opět něco mumlala pro sebe cizím jazykem. Šikovně otevřela další skryté dveře. Strčila Luce do malé kaple a zamkla za nimi dveře. Uvnitř byla zima a byl tam cítit křídový prach. Luce se snažila dýchat a spolknout žlučníkové sliny, které se jí hromadily v ústech.
Penn nemohla být mrtvá. Celá tahle věc se prostě nemohla dít. Slečna Sophie nemohla být zlá.
Daniel řekl, že slečně Sophii věří. Řekl, aby šla s ní, než si pro ni přijde ...
Slečna Sophie nevěnovala Luce žádnou pozornost. Jen chodila po místnosti a zapalovala svíčku po svíčce. Poklekla u každé z nich a dál něco zpívala v jazyce, který Luce neznala. Díky světlu svíček Luce zjistila, že kaple byla čistá a dobře udržovaná. Což muselo znamenat, že to není příliš dlouho, co tady nahoře někdo byl.
Ale je slečna Sophie jediná, kdo má na akademické půdě klíče od těchhle skrytých dveří? Ví vůbec někdo jiný, že tohle místo existuje?
Červené tašky na stropě byly šikmé a nerovnoměrné. Široká a vybledlá tapiserie halila zdi. Líčila příběh nějakého poločlověka. Byl napůl ryba a bojoval na rušném moři.
Vepředu byl malý oltář a několik řádek jednoduchých dřevěných lavic, které ležely na kamenné podlaze. Luce se zběsile rozhlížela po nějakém východu. Ale nebyly tam žádné jiné dveře ani okna.
Luce se třásly nohy vztekem a strachem. Byla v agónii kvůli Penn, která ležela zrazená na úpatí schodů.
"Proč to děláte?" zeptala se a opřela se proti zavřeným dveřím klenuté kaple. "Věřila jsem vám."
"To je tvoje vina, drahoušku," řekla slečna Sophie a zkroutila Luce paži za záda. Pak jí vrátila dýku na krk. Došla s ní až do uličky kaple. "Důvěra se dá v nejlepším případě označit za neopatrnost. V tom nejhorším je to dobrá cesta k tomu, se nechat zabít."
Slečna Sophie tlačila Luce k oltáři. "Teď si drahoušku lehneš, viď?"
Vzhledem k tomu, že byl nůž stále příliš blízko k jejímu hrdlu, Luce udělala, co jí bylo řečeno. Cítila, jak se jí chladné ostří dotklo krku. Sáhla si na něj tam, kde se ho dotkl nůž. Když se podívala na prsty, měla na nich kapky krve. Slečna Sophie jí praštila přes ruku.
"Myslíš si, že tohle je špatné, ale měla bys vidět, co se právě teď děje venku," řekla, což donutilo Luce se zachvět. Daniel byl venku.
Oltář byl bílý a čtvercový. Byla to kamenná deska větší, než byla Luce. Cítila, jak jí pomalu ovládá chlad a zoufalství, když vylezla na vrchol oltáře. Představila si, jak se lavice zaplnily stíny, které čekají na mučení, které ji čeká. Podívala se přímo nad sebe a viděla, že na stropu téhle rozlehlé kaple bylo velké barevné okno. Mělo komplikovaný geometrický květinový vzor s červenými a fialovými růžemi a pozadí barvy námořnické modři. Bylo by to asi mnohem hezčí, kdyby to Luce mohla vidět zvenku.
"Podívejme se, kam jsem to jenom ... ach,ano!" Slečna Sophie sáhla pod oltář a vyndala tlusté lano. "Teď se moc nevrť," řekla a mávla nožem směrem k Luce. Pak se pustila do toho, aby jí svázala pomocí čtyř děr na vrcholech oltáře. Přivázala jí za kotníky a zápěstí. Luce se snažila z lan vykroutit. Byla svázána jako nějaký druh oběti. "Perfektní," řekla slečna Sophie, která právě dokončila poslední složitý uzel.
"Všechno jste to měla naplánované," uvědomila si Luce zděšeně.
Slečna Sophie se usmála stejně sladce, jako když na ní Luce první den narazila v knihovně. "Řekla bych ti, že to není nic osobního Lucindo, ale ve skutečnosti to osobní je," zachechtala se. "Dlouho jsem čekala na okamžik, kdy s tebou budu konečně sama."
"Proč?" zeptala se Luce. "Co ode mě chcete?"
"Od tebe? Jen tě odstranit," řekla slečna Sophie. "Je to Daniel, koho chci osvobodit."
Nechala Luce na oltáři a přešla k blízkosti jejích nohou. Zvedla knihu od Grigoriho a položila jí na pult. Pak začala rychle listovat stránkami. Luce si vzpomněla na okamžik, když tu knihu poprvé otevřela a uviděla svůj obličej vedle toho Danielova. V tu chvíli jí došlo, že je to anděl. Nic o tom nevěděla, a přesto cítila jistotu, že ta fotografie znamenala, že ona a Daniel můžou být spolu.
Teď cítila, že je to nemožné.
"Ty tu jen ležíš a vzdycháš nad ním, není to tak?" zeptala se slečna Sophie. S plácnutím zavřela knihu a praštila do ní pěstí. "To je právě ten problém."
"Co je to s vámi?" Luce se napjala proti lanům, kterými byla přivázaná k oltáři.
"Ty se stále staráš jen o Daniela, ale já cítím s každým, nebo spíš v první řadě jen s těmi, kteří pochází z našich řad." Tak s tímhle psychologie nemá nic společného.
"Chtěla bych si promluvit s tím, kdo si usmyslel, že je dobrý nápad dát osud nás všech nesmrtelných, do rukou jednoho páru roztoužených dětí."
Zvedla pěst vysoko do vzduchu. "Chtějí, aby se porušila rovnováha? Fajn. Ukážu jim porušení rovnováhy."
Dýka v její ruce se zaleskla ve světle svíček.
Luce odklonila oči od čepele. "Jste blázen."
"Jestli to, že chci zasadit poslední ránu k tomu, aby skončila ta nejdelší a největší bitva, znamená, že jsem blázen" -tón slečny Sophie naznačoval, že Luce se nikdy víc nedozví- "pak jsem."
Představa, že by slečna Sophie mohla mít slovo v konci téhle války, Luce ani nenapadla. Daniel v té bitvě právě teď venku bojoval. Co se děje tady nemohla srovnávat s tím, co se dělo tam. Bez ohledu na to, že slečna Sophie přešla na druhou stranu.
"Řekli, že nastane peklo na zemi," zašeptala Luce. "Konec všech dnů."
Slečna Sophie se začala smát. "Zdá se, že způsob, jak toho docílit, jsi ty. Je to opravdu takové překvapení, že jsem jedna z těch dobrých, Lucindo?"
"Kdybyste stála na straně dobra," odsekla jí Luce, "nechtěla byste konec světa."
Slečna Sophie se usmála, jako by na tyhle slova Luce čekala. "Tvoje smrt je to, co Daniela postrčí. Tím správným směrem."
Luce se svíjela na oltáři. "Vy-vy byste mi neublížila."
Slečna Sophie přešla zpátky k ní a pohladila jí po tváři. Umělá vůně dětského pudru na staré ženě naplnila Luce nos a to jí umlčelo.
"Samozřejmě, že ti ublížím," řekla slečna Sophie a uvolnila si svoje stříbrné, rozcuchané vlasy. "Jsi prototyp člověka, z kterého mám jen migrénu."
"Ale já se vrátím. Daniel mi to řekl." Luce polkla. Za sedmnáct let.
"Oh, ne nevrátíš. Tentokrát už ne," řekla slečna Sophie. "První den, kdy jsi vstoupila do mé knihovny, jsem viděla něco v tvých očích. Jen jsem si nemohla vzpomenout, co to je."
Usmála se na Luce. "Setkala jsem se s tebou už mnohokrát předtím, Lucindo, ale po většinu času jsi byla naprosto nudná."
Luce ztuhla. Cítila se odhalená na tomhle oltáři. Jako by byla nahá. Jedna věc byla, že se s Danielem setkávala v minulých životech - ale znali jí ostatní taky?
"Tentokrát," slečna Sophie pokračovala, "jsi měla v očích jiskru. Originální jiskru. Stále jsem to ale nepochopila, až do dneška. Když jsi udělala chybu a řekla mi o tvých rodičích."
"O mých rodičích?" zasyčela Luce.
"Ano, moje drahá. To je důvod, proč ses vracela znovu a znovu. Tolikrát ses narodila jen kvůli tomu, že jsi byla křesťanka. Tentokrát tě ale tvoji rodiče nepokřtily a tys tím opustila svou malou nesmrtelnou duši." Dramaticky pokrčila rameny. "Žádný rituál, kterým tě k sobě přijme náboženství se rovná žádná reinkarnace pro Luce. Malá, ale zásadní mezera ve tvém cyklu."
Mohlo to být to, na co Arriane a Gabbe narážely na hřbitově?
Hlava Luce začala pulzovat. Začala vidět rudě a slyšela zvonění v uších. Pomalu zamrkala. Měla pocit, že nemůže otevřít víčka. Jako by jí hlava vybuchla. Byla ráda, že leží. Jinak by nejspíš omdlela.
Pokud byl tohle opravdu konec ... dobře, asi to tak mělo být. Slečna Sophia se naklonila k obličeji Luce a spolu se slovy na Luce dopadlo pár kapek slin.
"Když dnes v noci zemřeš-zemřeš. To je všechno. Kaput. Už nikdy nebudeš víc, než jsi byla doteď: hloupá, sobecká, neznalá, rozmazlená holčička, která si myslí, že celý její život závisí na tom, jestli jí pozve na rande jeden hezký chlapec ze školy. Dokonce, i když tvoje smrt poslouží k něčemu tak dlouho očekávanému, nádhernému a velkolepému, vychutnám si tenhle okamžik. Až tě budu zabíjet."
Luce sledovala, jak slečna Sophie zvedla nůž a dotkla se prstem jeho ostří. Mysl Luce se zapotácela. Za celý den toho bylo tolik, co musela zpracovat. Tolik lidí jí řeklo tolik různých věcí.
Teď byla dýka namířená na její srdce.
Její oči se rozšířily, když ucítila tlak ostří na své hrudi. Slečna Sophie jím pomalu pohybovala prostorem mezi jejími žebry.
V tu chvíli jí došlo, že přece jen něco ze šílené řeči slečny Sophie, bylo pravdivé. Bylo to, že stále doufala v moc opravdové lásky -o které si konečně uvědomila, že ji cítila- tak naivní?
Po tom všem zjistila, že pravá láska nemůže vyhrát tu bitvu, která zuří venku.
Možná ani nebylo možné, aby jí zachránila od smrti na tomhle oltáři.
Ale muselo to tak být. Její srdce stále ještě bilo pro Daniela, a i když se to brzy změní, něco uvnitř Luce věřilo v lásku, v její moc, která jí proměnila na její lepší verzi. Věřila, že jí a Daniela ještě čeká něco hezkého a dobrého.
Luce vykřikla, když jí dýka pronikla kůží. Pak byla v šoku, když se barevné sklo roztříštilo. Zdálo se, že ho něco rozbilo. Vzduch kolem ní se naplnilo světlem a hlukem.
Duté, nádherné hučení. Oslepující jas.
Takže zemřela.
Dýka prošla jejím tělem hlouběji, než to cítila. Luce se teď posune na další místo. Jak jinak by si mohla vysvětlit zářící, duhové tvary vznášející se nad ní? Sestupovali z nebe a kolem nich byla nebeská záře.
Bylo těžké něco uvidět v téhle teplé světle stříbrné záři.
Něco sklouzlo po její kůži. Ten dotek byl jako nejměkčí samet. Jako pusinky na dortu.
Lana, která jí svazovala ruce a nohy se uvolnila a ona její tělo bylo volné -nebo možná její duše- a mohla plavat až do nebe.
Ale pak zaslechla kňourání slečny Sophie. "Ještě ne! Přišli jste příliš brzy!" Stará žena trhaně odhodila dýku od hrudi Luce.
Luce rychle zamrkala. Její zápěstí. Volné. Její kotníky. Volné.
Drobné střepy modrého, červeného, zeleného a zlatého skla, byly po celé její kůži, oltáři i podlaze pod ním.
Zapichovaly se jí do kůže, když je ze sebe otřepávala. Zanechávaly za sebou tenké stopy krve.
Přimhouřila oči na zející díru ve stropě.
Nebyla mrtvá, ale zachráněná. Anděly.
Daniel si pro ni přišel.
Kde byl? Sotva ho mohla vidět. Chtěla se brodit prsty ve světle až by ho našla a sevřela jeho zadní část krku. Nikdy, nikdy, nikdy by ho už nenechala jít.
Živé duhové tvary se vznášely kolem těla Luce. Místnost byla plná zářícího peří.
Hrnuli se k ní. Sklonily se k jejímu tělu v místech, kde byla pořezaná od skla. Pruh průsvitného světla smýval krev z jejích rukou a z malého šrámu na její hrudi, dokud nebyla úplně uzdravená.
Slečna Sophie běžela k protější zdi a horečně hrabala po cihlách ve snaze najít tajné dveře.
Luce ji chtěla zastavit -aby se zodpovídala za to, co udělala, a co málem udělala- ale pak se část stříbrné záře začala měnit na slabý fialový odstín a pomalu se z ní tvořil obrys postavy. Jasné pulzující světlo naplnilo místnost.
Světlo bylo tak jasné, že mohlo zastínit slunce. Stěny se zatřásly a svíčky se viklaly v jejich bronzových držácích. Děsivá tapiserie se třepotala na kamenné zdi.
Slečna Sophie se krčila a třásla se, když se jí záře dotkla. Luce ale cítila příjemné brnění až v morku kostí. A když se husté světlo šířilo spolu s teplem místností, zastavilo se před Luce a změnilo se v formu, kterou Luce uctívala a zbožňovala.
Daniel stál před ní před oltářem. Neměl tričko a byl bosý. Měl na sobě jen bílé plátěné kalhoty.
Usmál se na ni, pak zavřel oči a pomalu spustil paže podél svých boků.
Pak se pohyboval opatrně a velmi pomalu, jako by jí nechtěl šokovat. Zhluboka vydechl a rozvinul svá křídla. Objevovali se postupně. Začaly růst u jeho lopatek. Byly širší a tlustější, když se pomalu rozrůstaly směrem nahoru a do strany. Luce očima přejela přes jeho hrany. Toužila se jich dotknout rukama, tvářemi, rty. Jeho křídla začala zářit duhovými barvami. Stejně jako v jejím snu. Teprve teď, když konečně znala pravdu, se mohla poprvé podívat na jeho křídla bez kulení očí a pocitu slabosti.
Mohla se kochat Danielovou krásou.
Stále zářil. Jako kdyby světlo vycházelo z jeho útrob. Mohla jasně vidět jeho fialovošedé oči a jeho plná ústa. Jeho silné ruce a široká ramena. Mohla se natáhnout a najít se v tom světle plném lásky.
Natáhl se k ní. Luce zavřela oči pod jeho dotekem. Očekávala něco jiného. Něco, co její lidské tělo nebude moct vydržet. Ale ne. Byl to jednoduchý a konejšivý dotek Daniela.
Sáhla mu na záda a položila prst na jeho křídla. Její dotek byl nervózní, jako by mohla dostat nějakou ránu. Když se její prsty ale dotkly křídel, byly měkčí než samet nebo plyšový koberec. Přesně takhle by si představovala načechraný, slunečný mrak, kdyby si na něj mohla sáhnout.
"Jsi tak ... krásný," zašeptala mu do hrudi. "Já, myslím tím, ty jsi byl krásný vždycky, ale teď-"
"Děsí tě to?" zašeptal. "Zraňuje tě dívat se na mě?"
Zavrtěla hlavou. "Myslela jsem, že by mohlo," řekla a vrátila se zpátky do svých snů. "Ale ne, nezraňuje."
S úlevou si povzdechl. "Chci, aby ses se mnou cítila v bezpečí."
Světlo, které zářilo kolem něj, vypadalo jako konfety. Daniel si ji přitáhl k sobě. "Je toho moc, čemu musíš porozumět."
Sklonila hlavu a rozevřela rty. Byla dychtivá po polibku. Hlasité bouchnutí dveří ji vyrušilo. Slečna Sophie byla na schodech. Daniel mírně přikývl a svítící postava vyrazila tajnými dveřmi k ženě.
"Co to bylo?" zeptala se Luce a dívala se svítící postavou za dveřmi.
"Pomocník." Daniel jí otočil bradu zpátky k němu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama