Kapitola 20 1/2

13. listopadu 2011 v 11:52 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate
Úsvit. Tohle je poslední svítání, které uvidí na Sword&Cross na -no nevěděla na jak dlouho. Osamělé holubí zavrkání se rozeznělo šafránovou oblohou, když procházela dveřmi tělocvičny, které byly zahalené břečťanem. Pomalu vyrazila ruku v ruce s Danielem směrem k hřbitovu. Mlčeli, když přecházeli přes trávu na hřišti.
Těsně předtím, než opustili kapli, jeden po druhém, všichni stáhli svá křídla. Bylo to jako vystřízlivění. Namáhavý proces, který po sobě zanechal letargii, jakmile byli znovu v lidské podobě. Luce sledovala transformaci a nemohla uvěřit, jak se masivní a krásná křídla mohla tak zmenšit a nakonec zmizet v kůži andělů.
Když bylo po všem, Luce zvedla ruku a dotkla se Danielových holých zad. Poprvé se zdálo, že nesměle a citlivě reagoval její dotek. Jeho kůže byla hladká a bez poskvrny. Jako kůže dítěte. Ale v jeho tváři, vlastně ve všech tvářích, mohla Luce ještě vidět stříbrné světlo. Vyzařovalo z jejich těl, všemi směry. Nakonec vynesli tělo Penn nahoru do strmých kamenných schodů. Očistili oltář od skla a položili její tělo tam. Nebyl žádný způsob, jak by jí dnes večer mohli pohřbít-ne na hřbitově, který se hemžil smrtelníky. Ale Daniel slíbil, že to udělají.
Pro Luce bylo trýznivé přijmout, že se bude muset spokojit s několika tichými slovy na rozloučení se svou kamarádkou uvnitř kaple. Všechno co mohla říct, bylo: "Teď už jsi se svým otcem. Vím, že jsi šťastná, že jste zase spolu."
Daniel pohřbí Penn tak, jak je to správné hned, jakmile se škola uklidní-Luce mu ukáže, kde je hrob otce Penn, aby mohla být k odpočinku položená vedle jeho boku. Je to to nejmenší, co pro ni mohla udělat.
Její srdce ztěžklo, když překročili školní areál. Její džíny a tílko byly omšelé a vytahané. Měla za nehty špínu. Byla ráda, že v okolí nejsou žádná zrcadla, aby nemohla vidět svoje vlasy. Tak moc si přála, aby mohla vrátit tuhle temnou část téhle noci-nejvíc ze všeho, chtěla zachránit Penn-a přitom zachovat tu krásnou. Vzrušení z toho, když jí Daniel odkryl svou skutečnou identitu. Chvíli, kdy se před ní objevil v celé své kráse. Když byla svědkem toho, jak Arriane a Gabbe narostla křídla. To bylo nádherné.
Teď byla ovšem jediným následkem noci naprostá a bezútěšná destrukce.
Cítila, že atmosféra je spíš jako epidemie. Mohla to číst na tvářích studentů, kteří stáli na hřišti.
Bylo příliš brzy. Někteří z nich byli vzhůru z vlastní vůle. To znamenalo, že všichni museli slyšet, vidět nebo cítit následky bitvy, která proběhla minulou noc.
Co všechno věděli?
Bude ještě někdo hledat Penn? A slečnu Sophii?
Co si budou myslet o tom, co se stalo?
Všichni byli rozděleni do dvojic a tiše si šeptali. Luce se toužila přiblížit k nim a odposlouchávat je.
"Neboj se." Daniel jí stiskl ruku. "Jen napodobuj bezradnost, kterou vidíš na jejich tvářích. Nikdo nám nevěnuje víc, než jeden pohled."
Ačkoliv Luce cítila, jak na ně zírají, měl pravdu. Žádné z očí studentů na nich dvou neprodlévalo déle, než na jiných studentech.
U bran hřbitova svítila modrá a bílá světla policie, která se odrážela od listů dubů nad jejich hlavami.
Vchod byl označen žlutou páskou, která značila nebezpečí. Luce viděla černou siluetu Randy, která se rýsovala ve východu slunce před ní. Přecházela před vstupem do hřbitova a křičela něco do vysílačky, kterou měla připnutou k beztvaré košili s krátkým rukávem.
"Myslím, že byste se ho měli probudit," křičela do přístroje. "Došlo k incidentu ve škole. Vždyť vám to říkám pořád... nevím."
"Měl bych tě varovat," řekl Daniel, když jí vedl dál od Randy a blikajících světem policejních aut, k dubovému háji, který ohraničoval hřbitov ze třech stran. "Bude ti to tam dole asi připadat divné. Camův styl války je míň jemný, než ten náš. Není tam všechno potřísněné krví, ale je to ... jiné."
Luce si nemyslela, že by jí to mělo nějak znepokojovat. Několik svalených soch jí rozhodně nevyvede z rovnováhy. Šla cestou přes les. Listí, které spadlo ze stromů, jim křupalo pod nohama. Luce myslela na to, jak kolem těchhle stromů byly omotané obrovské mraky ze stínů. Teď už po nich nebylo ani stopy.
Brzy Daniel ukázal na ohnutou část železného oplocení, které bylo kolem hřbitova.
"Můžeme tam vstoupit, aniž by nás někdo viděl. No, ale musíme to udělat rychle."
Vykročili z úkrytu stromů a Luce pomalu začala chápat, co tím Daniel myslel, když řekl, že hřbitov vypadá ... jinak.
Stáli na okraji hřbitova, nedaleko hrobu otce Penn ve východním rohu. Bylo nemožné, aby od nich byl víc než pár metrů. Vzduch byl ale tak kalný, že se mu možná ani nemohlo říkat vzduch. Byl hustý, šedý a pískovitý. Luce natáhla ruce před svůj obličej a sotva je viděla.
Promnula zvláštní vzduch mezi prsty. "Je to-"
"Popel," řekl Daniel a vzal jí za ruku, zatímco šli dál. Luce nic neviděla. Dusila se a kašlala, když se jí vzduch dostal do plic. "Ve válce andělé neumírají. Ale když opustí bitvu, zůstane po nich tenhle koberec prachu."
"Co se s ním potom stane?"
"Nic moc, kromě toho že poplete smrtelníky. Nakonec se usadí a pak ho přijdou studovat vědci z celého světa. Jeden šílený vědec v Pasadeně si myslel, že pochází z UFO5."
Luce se zachvěla, když si představila neidentifikovatelný létající černý mrak hmyzu, který se měnil na zvláštní těla. Ten vědec od toho asi nebyl moc daleko.
"Pennin otec je pohřben tady," řekla, když se blížili k rohu hřbitova. Jediná dobrá věc na tomhle strašidelném prachu byla, že hroby, sochy a stromy na hřbitově vypadaly osamoceně. Klekla si k hrobu, který patřil otci Penn, a setřela z něj pokrývku prachu.
Třesoucími se prsty vyčistila nápis, ze kterého se jí chtělo plakat. STANFORD LOCKWOOD, NEJLEPŠÍ OTEC NA SVĚTĚ
Prostor vedle hrobu pana Lockwooda byl prázdný. Luce vstala a dupla nohou žalostně na zem. Nenáviděla, že tam brzy bude ležet její kamarádka.
Nenáviděla, že nebude moct být přítomna tomu, až budou Penn ukládat do hrobu. Lidé vždycky mluvili o nebi, když někdo zemřel. Aby se zemřelí odebrali tam. Luce o tomhle nic nevěděla. Cítila se nezpůsobilá hovořit o tom, co může a taky nemusí být.
Obrátila se k Danielovi a měla slzy v očích. Když se na ní podíval, viděla v jeho tváři smutek. "Postarám se o ni, Luce," řekl. "Vím, že tohle není zrovna ten způsob, jaký bys chtěla, ale udělám to nejlepší, co budu moct."
Slzy v jejích očích ztěžkly. Luce začala natahovat a pak se rozvzlykala. Když jen pomyslela na Penn, udělalo se jí tak zle, že si myslela, že by se mohla zhroutit. "Nemůžu jí opustit, Danieli. Jak bych mohla?"
Daniel jí jemně otřel hřbetem ruky slzy.
"Co se stalo Penn je hrozné. Obrovský chyba. Ale když dnes odejdeš pryč, neopustíš jí." Položil Luce ruku na srdce. "Je s tebou."
"Ale já nemůžu-"
"Můžeš, Luce." Jeho hlas byl pevný. "Věř mi. Nemáš ani představu, kolika silných a nemožných věcí jsi schopná." Odvrátil se od ní a podíval se ven, na stromy. "Pokud v tomhle světě zůstalo ještě nějaké dobro, brzo se to dozvíš."
Křik sirény policejního auta je donutil oba nadskočit. Zabouchly se dveře auta, ne daleko od místa, kde byli. Pak se ozvaly kroky na štěrku. "Co se to tu do pekla-Ronnie, zavolej hned ústředí. Řekněte šerifovi, ať sem dolů hned přijede."
"Pojďme," řekl Daniel a nabídnul jí ruku. Vzala ho za ní a nakonec ještě oprášila hřeben hrobu pana Lockwooda. Pak se s Danielem vydala zpátky kolem hrobů v blízkosti východní strany hřbitova. Došli k ohnutému železnému zdobenému oplocení. Pak rychle vyklouzli zpátky do dubového háje.
Chladný vzduch ovanul Luce, zatímco šli. Ve větvích nad nimi uviděla tři malé, ale hýbající se stíny, které viseli hlavou dolů, jako netopýři.
"Pospěš si," přikázal jí Daniel. Když míjeli stíny, couvly a zasyčely. Jakoby nějak věděly, že je s Luce něco v nepořádku, když je Daniel po jejím boku.
"A teď půjdeme kam?" zeptala se Luce na okraji dubového háje.
"Zavři oči," řekl.
Udělala to. Daniel jí položil paže kolem pasu a pevně si jí přitisknul k tělu. Zvednul jí ze země. Nejdřív jen stopu, pak výš, až ke korunám stromů. Jeho ramena jí lechtala na krku, jak jí k sobě tlačil. Pak stoupali ještě výš, než cítila, jak vylétli z lesa do jasného ranního slunce. Byla v pokušení otevřít oči -přesto intuitivně vycítila, že by toho na ní bylo příliš mnoho. Nebyla si jistá, že je na to připravená. A kromě toho pocit, že měla čerstvý vzduch na tváři a vítr ve vlasech, jí bohatě stačil. Bylo to víc než dost. Bylo to božské. Stejný pocit měla, když byla zachráněná z knihovny nebo když sjížděla vlny na oceánu. Teď už věděla jistě, že byl Daniel za jejím zachráněním z knihovny.
"Můžeš otevřít oči," zašeptal. Luce cítila pevnou půdu pod nohama, a když otevřela oči, uviděla jediné místo, kde teď chtěla být. Pod stromem magnolie na okraji jezera.
Daniel ji přitiskl k sobě. "Vzal jsem tě sem, protože tohle je místo, -jedno z moha míst- kde jsem tě už několik posledních několik týdnů toužil políbit. Skoro jsem to nevydržel. To bylo ten den, kdy jsem se vrhl přímo do vody."
Luce si stoupla na špičky, naklonila hlavu a políbila Daniela. Ten den ho chtěla taky políbit -ale teď jeho polibek potřebovala. Jeho polibek byla jediná věc, o které cítila, že je správná. Jediná věc, která jí mohla potěšit. Věc, která jí dala další důvod, proč jít dál, i když Penn už nemohla. Tlak jeho rtů na ty její ji uklidňoval. Bylo to jako teplý nápoj v příšerné zimě, kdy každá její část začala roztávat. Příliš brzy se ale odtáhnul a podíval se na ní těma nejsmutnějšíma očima.
"Je tu ještě jeden důvod, proč jsem tě sem přivedl. Tahle skála vede na cestu, kterou budeme potřebovat, aby ses dostala do bezpečí."
Luce sklopila oči. "Aha."
"Tohle není navždy sbohem, Luce. Doufám, že to není sbohem ani na moc dlouho. Jen musíme zjistit, jak ... vyřešit nějaké věci." Pohladil jí po vlasech. "Prosím, nedělej si starosti. Budu tu vždycky pro tebe. Nenechám tě jít, dokud to nepochopíš."
"Pak to tedy odmítám pochopit," řekla.
Daniel se zasmál. "Vidíš tu mýtinu tam?" Ukázal přes jezero asi půl míle daleko, kde byl hustý les, až na malý plochý, travnatý pahorek. Luce si ho nikdy předtím nevšiml. Teď tam ale viděla malé bílé letadlo s červenými světly na křídlech, které blikaly.
"To je pro mě?" zeptala se. Po tom všem, co se stalo, ji pohled na letadlo sotva mohl šokovat. "Kam půjdu?"
Nemohla uvěřit, že opouští tohle místo, které nenáviděla, ale z kterého měla tolik intenzivních zážitků jen za několik krátkých týdnů. Co bude se Sword&Cross?
"Co se stane s tímhle místem? A co mám říct mým rodičům?"
"Zatím si nedělej starosti. Jakmile budeš v bezpečí, vyřešíme všechno, co bude nutné. Pan Cole pak zavolá tvým rodičům."
"Pan Cole?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama