Kapitola 4 1/2

6. listopadu 2011 v 19:20 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate
Ahhh, úterý. Vaflový den. Tak dlouho, jak si jen Luce pamatovala, vždycky letní úterý znamenalo čerstvou kávu, překypující misky s malinami a šlehačkou a talíře plné zlatavých, křupavých vaflí. I letos v létě, i když s ní začali její rodiče jednat trochu se strachem, byl vaflový den věc, se kterou mohla počítat. Mohla by se v úterý ráno válet v posteli, a i kdyby si nebyla ničeho jiného vědoma, instinktivně by věděla, co za den bylo.
Luce začuchala. Pomalu přicházela k rozumu. Pak začichala s trochu větší chutí. Ne, necítila žádné vaflové těsto, jen kyselý zápach oprýskaných nátěrů. To jí úplně probudilo a ona se ocitla v jejím stísněném pokoji na koleji. Vypadalo to tu, jako by to tu někdo připravil do show, renovace domů. Pondělní dlouhá noční můra se k ní vrátila: kapitulace jejího mobilního telefonu, incident se sekanou, Molly se smrtícím pohledem v jídelně, dotek Daniela v knihovně. Co se mu stalo, že byl tak zatrpklý? Luce neměla ponětí.
Posadila se na posteli a podívala se z okna. Byla ještě tma, slunce ještě ani nevycházelo na obzoru. Nikdy se neprobudila tak brzy. Když se nad tím zamyslela, ona si vlastně ani nemohla vzpomenout, kdy viděla východ slunce. Po pravdě řečeno, něco na sledování svítání ji vždycky znervóznělo. Byla to ta chvíle čekání, těsně předtím, než se slunce vyvalí za horizontem. Sezení ve tmě a sledování hranice lesa. Čas plný stínů.
Luce si povzdechla nad tím, jak moc se jí stýskalo. Byl to osamělý povzdech, po kterém se jí stýskalo ještě víc a byla ještě víc osamělá. Co má dělat sama ty tři hodiny mezi úsvitem a její první hodinou? Úsvit? Proč jí ta slova zní tak povědomě v uších? Oh. Sakra. Měla si zrovna teď odpykávat trest.
Vystřelila z postele, zakopla o ještě zabalenou tašku a strhla další nudný černý svetr z vrchu hromady nudných černých svetrů. Zatahala za včerejší černé džíny a trhla sebou, když v zrcadle zahlédla její katastrofální vlasy. Snažila se je nějak uhladit prsty, když uháněla ven ze dveří.
Byla bez dechu, když dorazila k složitě tvarované, kované, železné bráně hřbitova. Začala se dusit příšernou vůní zkaženého zelí a měla pocit, že byla až příliš sama se svými myšlenkami. Kde byly ostatní? Lišila se jejich definice " úsvitu" od té její? Podívala se na hodinky. Už bylo šest patnáct.
Jediné, co jí bylo řečeno bylo, že se setkají na hřbitově. A Luce si byla jistá, že byl tohle jediný vchod. Stála na prahu hřbitova, kde kostrbatý asfalt na mnoha místech prorážel plevel. Všimla si osamělé pampelišky. Napadlo ji, že kdyby byla menší, vrhla by se na ni, něco by si přála a potom by jí sfoukla. Ale přání, které měla Luce, bylo až příliš velké na to, aby jí to pomohlo splnit něco tak malého.
Úzká brána byla všechno, co dělilo hřbitov od parkoviště.
To bylo docela pozoruhodné na školu, na které pokrýval všechno ostnatý drát. Luce přejela rukou po bráně, sledovala prsty krásný květinový vzor.
Brána musela být z občanské války. Arriane o tom mluvila. Dřív byl hřbitov používán pro padlé vojáky. To tahle škola ještě nebyla plná nevyzpytatelných bláznů. Taky bylo celé místo mnohem méně zarostlé a bylo tam méně stínů.
Bylo zvláštní, že celý areál byl plochý jako papír, ale zároveň to byl jeden velký důlek a měl tvar jako mísa. Stála na svahu a viděla všechny věci před ní. Řádek po řádku jednoduchých náhrobků, které lemovaly svahy jako diváci v aréně.
Ale uprostřed, v nejnižším místě hřbitova se cesta stáčela do bludiště velkých vyřezávaných náhrobků, mramorových soch a mausolea. Pravděpodobně bylo pro důstojníky Konfederace nebo pro vojáky, kteří přišli k penězům. Zblízka by to určitě vypadalo nádherně. Ale odtud se zdálo, jako by to k sobě přitahovalo celý hřbitov, jako kdyby se to snažilo pohltit celé místo jako odtok.
Najednou se za ní ozvaly kroky. Luce se otočila a malá, černě oděná postava se vynořila zpoza stromu. Penn! Musela odolat nutkání obejmout tu dívku. Luce nikdy nebyla tak ráda, že někoho vidí-i když bylo dost těžké uvěřit, že by Penn dostala za něco trest.
"Nemáš zpoždění?" zeptala se Penn a zastavila pár metrů před Luce. Pobaveně zavrtěla hlavou a věnovala jí pohled typu chudinka, je tady nová.
"Už jsem tady deset minut," řekla Luce. "Nemáš náhodou ty zpoždění?"
Penn se ušklíbla. "V žádném případě, já jsem jen ranní ptáče. Nikdy jsem neměla žádný trest." Pokrčila rameny a přitlačila si fialové brýle blíž k nosu. "A ty bys měla být, spolu s dalšími pěti nešťastnými dušemi, které jsou pravděpodobně každou minutu stále víc a víc naštvané, že na tebe musejí čekat, tam dole u monolitu." Stoupla si na špičky a ukázala za Luce, směrem k nejvyšší kamenné stavbě, která byla ve středu v nehlubší části hřbitova. Když Luce přimhouřila oči, mohla vidět skupinu černých postav, seskupených kolem stavby.
"Prostě mi řekli, že se sejdeme na hřbitově," řekla Luce a cítila se poraženě. "Nikdo mi neřekl, kam přesně mám jít."
"No, říkám ti to já: monolit. Dostaň se tam hned," řekla Penn. "Neuděláš si moc přátel tím, že je necháš čekat po ránu ještě dýl, než už jsi je čekat nechala."
Luce polkla. Jedna její část se chtěla zeptat Penn na cestu. Vypadalo to tady jako labyrint a Luce se na hřbitově nechtěla ztratit. Jenže najednou začala být nervózní. Věděla, že tam dole to bude ještě hroší. Jako by měla zlomené kotníky. Její nohy jí vypověděly službu.
"Luce?" řekla Penn a trochu jí strčila do ramene. "Stále stojíš."
Luce se snažila Penn obdařit odvážným děkovným úsměvem, ale musela se spokojit s trapným škubnutím v obličeji. Pak spěchala dolů, do srdce hřbitova.
Slunce ještě stále nestouplo, ale bylo stále blíž a blíž. Tohle bylo vždycky těch pár posledních okamžiků před úsvitem. Ty, kterých se děsila nejvíc. Už jí zbývalo jen pár posledních řad prostých náhrobků. Měly by být ve vzpřímené poloze, ale teď byly tak staré, že se jich většina převrhla na jednu nebo na druhou stranu, díky čemuž celý vzhled tohohle místa připomínal morbidní domino.
Šlapala v černých teniskách Converse do louží bláta a bořila se do spadaného listí. Ve chvíli, kdy se kolem ní přestaly vyskytovat jednoduché plochy a ona se ocitla v sekci ozdobných hrobů, byla úplně ztracená. Zastavila se a snažila se popadnout dech. Pokud se uklidní, uslyší hlasy.
"Ještě pět minut, a pak jdu pryč," řekl Kluk.
"Škoda, že váš názoru tu nemá žádnou hodnotu, pane Sparksy." Tenhle hlas už Luce znala z její včerejší školy. Byla to paní Tross-Albatros. Po incidentu se sekanou se Luce ukázala ve třídě pozdě a asi neudělala ten nejlepší dojem na zarputilou učitelku vědy.
"Pokud nechce někdo v tomto týdnu ztratit svá sociální privilegia" -z řad hrobů se zvalo zasténání- "všichni budeme trpělivě čekat, jako bychom neměli nic lepšího na práci, dokud se slečna Priceová nerozhodne poctít nás svou přítomností."
"Jsem tady," vydechla Luce, když konečně zatočila za sochu anděla.
Paní Tross stála s rukama v bok, na sobě měla volný černý dámský kostýmek. Její tenké hnědé vlasy měla připlácnuté k hlavě a její nudně hnědé oči se zlostně zabodly do přicházející Luce. Biologie byla pro Luce vždycky těžká a už teď nebyla ve třídě paní Tross žádný oblíbenec.
Za Albatros byla Arriane, Molly a Roland. Byli roztroušeni po celém podstavci a všichni byli tváří obráceni k soše anděla. Ve srovnání se zbytkem sochy se zdál podstavec novější, bělejší a velkolepější. A krásně tvarovanými stehny, byl o anděla opřený taky -málem si ho nevšimla- Daniel.
Měl na sobě černou koženou bundu a jasně červený šátek, stejný jako včera. Luce se podívala na jeho blond vlasy, které vypadaly, jakoby si je po tom, co vstal, ještě neučesal ... přemýšlela o tom, jak Daniel vypadá, když spí ... na tváři se jí objevil ruměnec tak intenzivní, že ve chvíli, kdy se její oči zvedly z jeho vlasů, byla konkrétně ponížená.
Celou dobu na ní zíral.
"Mrzí mě to," vyhrkla. "Nevěděla jsem, kde se máme setkat. Přísahám-"
"Nech si to," řekla paní Tross a přejela si prstem po krku. "Zbytečně jsi vyplýtvala dost času každého z nás. Jsem si jistá, že si všichni pamatujeme na tu opovrženíhodnou nerozvážnost, kterou jsi provedla, a kvůli které jsi tady. Můžeš na to myslet další dvě hodiny při práci. Utvoř dvojici. Znáš to ..." Podívala se na Luce a vyrazila jí dech. "Dobře, kdo jí chce jako chráněnku?"
Luce zažívala horror, když se všichni ostatní studenti podívali na své nohy. Ale pak po mučivé minutě se pět studentů podívalo za roh mauzolea.
"Já."
Cam. Jeho černé tričko s výstřihem do V mu těsně obepínalo jeho široká ramena. Zastavil se u Rolanda, který byl skoro o půl metru nižší. Ten uhnul stranou, když se Cam kolem něj protlačil a šel směrem k Luce. Jeho pohled byl přilepený k ní. Pohyboval se hladce a sebejistě. Ve svém oblečení, které měl nařízené od školy, vypadal klidně, ne jako Luce, která byla nesvá. Část jejího já, od něj chtěla odvrátit oči, protože bylo trapné, jak na ni před všemi zíral. Ale z nějakého důvodu jím byla uchvácena.
Nemohla zlomit pohled mezi nimi-dokud mezi ně nevstoupila Arriane.
"Je moje," řekla. "Říkala jsem, že je moje."
"Ne, ne," řekl Cam.
"Jo, říkala. Jen si mě tam z toho svýho divnýho bidýlka neslyšel." Ta slova se vyřítila z Arriane. "Chci ji."
"Já-" zareagoval Cam.
Arriane naklonila hlavu očekáváním. Luce polkla. Chystal se říct, že ji chce taky? Nemůžou na to prostě zapomenout? Nemůžou pracovat ve skupině ve třech?
Cam pohladil Luce po paži. "Odchytím si tě potom, jo?" řekl jí to, jako by to byl slib, který musí dodržet.
Ostatní děti seskočily z hrobek, kam se posadily a šly směrem k boudě. Luce je následovala a visela na Arriane, která jí beze slova podala hrábě.
"Tak. Chceš anděla pomsty nebo masité objímající se milence?"
Ani se nezmínila o včerejší události nebo o vzkazu, který jí nechala Arriane. Luce neměla pocit, že by zrovna teď měla s Arriane něco řešit. Místo toho zaklonila hlavu a podívala se na dvě obří sochy. Ten, který k ní byl blíž, vypadal jako Rodin. Nahý muž a žena, kteří spolu byli zapleteni do objetí. Studovala francouzské sochařství v Doveru. Vždycky si myslela, že sochy od Rodina byly nejvíc romantické. Ale teď bylo těžké se dívat na objímající sochy bez toho, aby myslela na Daniela. Daniel. Ten, který ji nenáviděl. Pokud o tom po včerejšku, kdy před ní v knihovně prakticky utekl, potřebovala ještě nějaký důkaz, všechno co musela udělat, bylo vzpomenout si na ten pohled, který jí věnoval dneska ráno.
"Kde je anděl pomsty?" zeptala se Arriany s povzdechem.
"Dobrá volba. Tady." Arriane vedla Luce k masivní mramorové soše anděla, který do země mrštil bleskem. Mohl to být zajímavý kousek, v den, když byl vyrobený. Ale teď prostě jen vypadal staře a špinavě. Byl obalený blátem a zeleným mechem.
"Nechápu to," řekla Luce. "Co s tím máme dělat?"
"Vykartáčovat ze sochy ten mech," řekla Arriane zpěvně. "Ráda předstírám, že jim dopřávám malou koupel." S tím vylezla na obřího anděla. Nohy zahákla za jeho paže, ze kterých vycházel blesk. Jako by celá ta robustní věc, připomínající starý dub sloužila k tomu na ní vylézt.
Děsilo jí, že by si udělala u paní Tross další vroubek, a tak Luce začala pracovat. Očišťovala sochu hráběmi. Snažila se odstranit to, co vypadalo jako nekonečná hromada vlhkého listí.
O tři minuty později ji její paže vražedně bolely. Navíc nebyla oblečená na tenhle druh blátivé manuální práce. Luce v Doveru nikdy nedostala žádný trest, ale z toho co zaslechla, to bylo jenom o tom, několiksetkrát napsat na papír: Nebudu kopírovat do své práce pasáže z internetu.
Tohle bylo brutální. Zvlášť, když všechno co udělala bylo, že náhodně vrazila do Molly v jídelně. Snažila se nedělat ukvapená rozhodnutí, ale čistit bahno z hrobů lidí, kteří byli mrtví už víc než jedno století?
Zrovna teď Luce svůj život nenáviděla.
Pak konečně škádlivé sluneční paprsky pronikly skrz stromy a na hřbitově byla najednou barva. Luce se cítila okamžitě líp. Viděla víc než na deset stop před sebe. Viděla Daniela ... pracovat bok po boku s Molly.
Luce pokleslo srdce. Lehkost, kterou cítila, zmizela.
Podívala se na Arriane, která po ní střelila litujícím pohledem, ale pracovala dál.
"Hej," šeptla na ní hlasitě Luce.
Arriane si dala prst na rty, ale naznačila Luce, aby vyšplhala vedle ní.
S mnohem menší grácií a hbitostí, Luce popadla sochu za paži a vyhoupla se nahoru na podstavec. Jakmile si byla jistá, že nespadne na zem, zašeptala: "Takže ... Daniel se přátelí s Molly?"
Arriane si odfrkla. "V žádném případě, ale naprosto nenávidí každého jiného," řekla rychle, ale pak se zarazila. "Proč se ptáš?"
Luce ukázala na ty dva, kteří rozhodně hráběmi nečistili žádný hrob. Stáli těsně vedle sebe, opírali se o své hrábě a povídali si. Luce si zoufale přála vědět o čem. "Mě připadají jako přátelé."
"Je to trest," řekla rozhodně Arriane. "Musí se spárovat. Ty si myslíš, že Roland a Chester Molester jsou přátelé?" Ukázala na Rolanda a Cama. Zdálo se, že se dohadují o nejlepším způsobu, jak se při společné práci na soše dvou milenců, rozdělit. "Dvojice při vykonávání trestu se nerovná kamarádi na život a na smrt."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama