Kapitola 4 2/2

6. listopadu 2011 v 19:21 | Aďa |  Pád- kapitoly lauren kate
Arriane se podívala na Luce, která se snažila čelit jejímu pohledu, a přitom se snažila, aby na sobě nedala znát svoje zklamání.
"Podívej, Luce, já to tak nemyslela ..." Odmlčela se. "Dobře, kromě toho, že sem kvůli tobě přišla ráno o dvacet minut méhočasu, s tebou nemám problém. Ve skutečnosti si myslím, že jsi docela zajímavá. Ale pořád jsi nová. To znamená, že nevím, co čekáš, pokud jde o sentimentální přátelství tady na Sword&Cross. Ale dovol mi, abych ti jako první řekla, že to prostě není jednoduché. Lidi jsou tu proto, že sebou mají zavazadla, mluvím o ´odbaveném zavazadlu se zkontrolovaným obsahem´ a ´zaplatíš pokutu, pokud bude mít nad padesát liber´. Chápeš?"
Luce trochu rozpačitě pokrčila rameny. "Byla to jen otázka."
Arriane se uchechtla. "Jsi vždycky tak defenzivní? Co jsi vlastně udělala, že ses dostala sem?"
Luce neměla pocit, že by o tom chtěla mluvit. Možná měla Arriane pravdu a ona udělá lépe, když se nebude snažit získat přátele. Seskočila dolů a dala se zpátky do útočení hráběmi na mech na podstavci sochy.
To bohužel Arriane překvapilo. Skočila dolů taky a šlápla Luce na vršek jejích hrábí, čímž jí znemožnila s nimi pohnout.
"Ach, řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to,"říkala posměvačným hlasem.
Arrianin obličej byl k tomu Luce velmi blízko. Připomnělo to Luce včerejšek, když se krčila nad Arrianou, zatímco ona byla v křeči. Dlužila jí to, ne? A ta špatná část Luce si o tom chtěla s někým promluvit. Tohle léto s rodiči bylo až moc dusné. Vzdychla a opřela si čelo o rukojeť hrábí.
Slaná chuť zaplnila ústa Luce z toho, jak byla nervózní, ale ona ji nemohla spolknout a tím se jí zbavit. Byla tady, protože jí to nakázal soud. Nejraději by na to zapomněla, ale čím déle na ní Arriane zírala, tím jasnější byla slova, která jí chtěla říct, a tím blíž je měla ke špičce svého jazyka.
"Jednou v noci jsem byla s kamarádem," začala vysvětlovat. Dlouze a zhluboka se nadechla. "A stalo se něco hrozného." Zavřela oči a modlila se, aby se jí pod víčky ta scéna znovu neodehrála. "Došlo k požáru. Já přežila ... a on ne."
Arriane zívla. Byla mnohem méně šokovaná příběhem než Luce.
"Každopádně," pokračovala Luce, "potom jsem se nemohla vzpomenout na to, jak se to stalo. To co jsem si pamatovala, jsemřekla soudci, jenže on si o mně stejně myslel, že jsem blázen." Pokusila se o úsměv, ale vypadl nuceně.
K překvapení Luce, ji Arriane stiskla rameno. Její tvářvypadala vážně upřímně. Pak se ale změnila zpět do úšklebku.
"Všichni tady jsme špatní, nebo ne?" Píchla Luce prstem do břicha. "Víš, zrovna jsem si s Rolandem povídala o tom, že nemáme žádné přátele pyromany. A všichni víme, že by stálo za námahu, si z té nové školní reformy troch vystřelit." Už kula pikle. "Roland si myslel, že by nám s tím mohlo pomoct to další nové dítě, Todd. Ale já bych raději využila tvou pomoc. Všichni bychom mohly spolupracovat."
Luce polkla. Nebylo pyroman. Ale ona už jí řekla o své minulosti. Neměla pocit, že by se měla nějak bránit.
"Ach, počkej, až to Roland uslyší," řekla Arriane a odhodila hrábě. "Ty jsi náš sen."
Luce otevřela ústa k protestu, ale Arriane už byla pryč.Perfektní. Luce poslouchala zvuk Arrianiných bot, jak si razila cestu bahnem. Teď to byla jen otázka pár minut, než si ta slova najdou cestu kolem hřbitova, až k Danielovi.
Zase sama. Podívala se na sochu. I když už z ní oškrábala obrovskou hromadu mechu a listí, anděl vypadal ještě špinavější, než dřív. Celý tenhle projekt se tak jevil nesmyslným. Pochybovala, že by někdo přišel navštívit tohle místo. Taky pochybovala, že kdokoliv, kdo si tady odpykával trest, ještě pracuje.
Její oči automaticky vyhledaly Daniela, který pracoval. Velmi pilně drátěným kartáčkem drhnul špínu z bronzového nápisu na jednom hrobě. Měl vyhrnuté rukávy na svetru a Luce mohla vidět, jak se mu na paži napínají svaly. Vzdychla a -nemohla si pomoct- opřela se loktem o sochu anděla a dívala se na něj.
Vždycky byl takový dříč.
Luce rychle zavrtěla hlavou. Odkud se ta myšlenka vzala? Neměla ponětí, co to znamená. A přesto byla ta, která si to myslela. Byl to ten druh věty, který se ti vytvoří v duchu těsně předtím, než usneš. Absurdní bezmyšlenkovité žvatlání, které nemůžeš přiřadit k ničemu, jen ke svým snům. Ale ona byla tady-a vzhůru.
Potřebovala se na d tu věc s Danielem povznést. Znala ho jen jeden den a už cítila, jak padá na nějaké neznámé a velmi podivné místo.
"Pravděpodobně by bylo nejlepší, kdyby ses od něj držela dál," řekla chladný hlas za ní.
Luce šlehla po Molly pohledem. Byla ve stejné pozici, jako včera: ruce v bok, rozšířené nosní dírky. Penn jí řekla o překvapivém rozhodnutí Sword&Cross, které na obličeji dovolovalo piercingy. Bylo to proto, že sám ředitel si odmítal sundat diamant z ucha.
"Koho?" zeptala se Molly, i když věděla, že to znělo hloupě.
Molly obrátila oči v sloup. "Věř mi, když ti řeknu, že zamilovat se do Daniela, je velmi, velmi špatný nápad."
Než mohla Luce Molly odpovědět, byla pryč. Ale Daniel-skoro, jako by slyšel svoje jméno- se díval přímo na ni. Pak se vydal k ní.
Věděla, že slunce zašlo za mrak. Kdyby ale mohla zlomit jejich pohled, mohla by se o tom přesvědčit na vlastní oči. Ona se ale nemohla podívat, nemohla se odtrhnout od jeho očí, z nějakého zvláštního důvodu se na něj musela dívat. Skoro, jako by byl Daniel její světlo, jako by byl oslepující. Dutý zvuk naplnil její uši a kolena se jí začala třást.
Chtěla zvednout svoje hrábě a předstírat, že si nevšimla, že přichází. Jenže bylo příliš pozdě na to, předstírat, že je všechno v pohodě.
"Co říkala?" zeptal se.
"Ehm," řekla chytře. Prohledávala svůj mozek a hledala nějakou rozumnou lež. Nenašla nic.
Prokřupala si klouby.
Daniel dal svou ruku na její. "Nesnáším, když to děláš."
Luce mu instinktivně ruku vytrhla. Její ruka byla sice prchlivá, ale cítila, jak jí obličej hoří. Myslela na to, kdy si před ním křupala klouby, aby ho tím mohla naštvat.
Vzhledem k tomu, že říkal, že nesnáší, když to dělá, musel tím naznačit, že už jí viděl to dělat předtím. Ale to vidět nemohl. Sotva ji znal.
Tak proč měla pocit, jako by se kvůli tomu už někdy předtím pohádali?
"Molly mi řekla, abych se od tebe držela dál,"řekla nakonec.
Daniel zavrtěl hlavou, zdálo se, že o tom uvažuje. "Má asi pravdu."
Luce se zachvěla. Stín proletěl nad nimi. Učinil tvář anděla o trochu tmavší. Byl tam dost dlouho na to, aby si Luce začala dělat starosti. Zavřela oči a snažila se dýchat. Modlila se, aby Daniel neřekl něco divného.
Panika v ní rostla. Chtěla utíkat. Nemohla se ale rozběhnout. Co kdyby se na hřbitově ztratila?
Daniel sledoval její pohled až k nebi. "Co se děje?"
"Nic."
"Tak co budeš dělat?" zeptal se a zkřížil si ruce na prsou. Vyzýval ji.
"Co?" řekla. Utíkat?
Daniel udělal krok k ní. Byl od ní daleko méně než třicet centimetrů.
Zadržela dech. Její tělo bylo pořád v klidu. Čekala.
"Budeš se ode mě držet dál?"
Skoro to znělo, jako by s í flirtoval.
Luce ale byla klidná. Její obočí bylo vlhké potom a ona pevně stiskla ruce v pěst. Snažila se tak získat zpátky kontrolu nad svým tělem. Snažila se dostat z jeho vlivu. Nebyla připravená na to, začít s ním flirtovat.
Jo, to bylo to, co dělal. Flirtoval.
Udělala krok zpět. "Myslím, že ano."
"Neslyšel jsem," zašeptal a zvednul obočí. Přiblížil se o další krok.
Luce ustoupila znovu, tentokrát dál. Prakticky narazila do podstavce sochy. Cítila, jak jí hrubý kámen nohy anděla škrábe na zádech. Druhý, tmavší a chladnější stín se nad nimi prohnal. Přísahala by, že se Daniel zachvěl spolu s ní.
A pak hluboký zvuk něčeho těžkého překvapil je oba. Luce zalapala po dechu, když se vysoká mramorová socha nad nimi zapotácela, jako větve stromu, které se kymácí ve větru.
Luce i Daniel zírali na anděla. Oba věděli, že je na cestědolů. Anděl pomalu skláněl hlavu, směrem k nim, jako by se modlil. Pak socha nabrala na rychlosti a začala se řítit dolů.
Luce ucítila Danielovu ruku kolem pasu. Jeho dotek byl okamžitý a pevný. Jako by přesně věděl, kde socha skončí. Druhou rukou jí zakryl hlavu a přinutil jí, stejně jako socha, aby se s ním zřítila na zem.
Tam, kde předtím stála, teď ležela masivní socha, ponořená v bahně. Nohy anděla stále spočívaly na podstavci, takže se pod sochou vytvořil malý trojúhelník, kde ležela Luce a Daniel.
Oba lapali po dechu. Otřely se o sebe nosy a Luce uviděla v jeho očích strach. Mezi jejich těly a sochou bylo jen pár centimetrů prostoru.
"Luce?" zašeptal.
Všechno co mohla udělat, bylo přikývnout.
Jeho oči se zúžily. "Cos viděla?"
Pak se objevila ruka a Luce cítila, jak ji vytáhla z prostoru pod sochou. Ucítila škrábání na zádech, a pak závan vzduchu. Viděla znovu záblesk denního světla. Kolem ní byly rozestavění všichni studenti, kroměpaní Tross, která zkoumala situaci a Cama, který jí pomáhal na nohy.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Cam a přejel očima po pár škrábancům a začínajících modřinách, které měla na těle. Pak jí očistil nějakou špínu z ramene. "Viděl jsem, jak ta socha padá. Hned jsem vyběhl, abych ti pomohl, ale bylo pozdě ... musíš být tak vyděšená."
Luce neodpověděla. Vyděšenost byla jen část toho, jak se zrovna cítila.
Daniel už byl na nohou. Ani se neotočil, aby zjistil, jestli je v pořádku nebo ne. Prostě šel pryč.
Luce poklesla čelist, když sledovala, jak odchází. Všem ostatním nejspíš uniklo, že jí zachránil.
"Co jsi udělala?" zeptala se paní Tross.
"Já nevím. v jednu chvíli jsme stáli tam" -Luce se podívala na paní Tross- "u hrobu a pracovali jsme. Další věc, kterou jsem viděla, byla, jak ta socha padala."
Albatros se sklonila, aby se podívala lépe na rozbitého anděla. Jeho hlava byla uprostřed popraskaná. Začala si mumlat něco o přírodních silách a starých kamenech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama