Prolog- příběh

12. prosince 2011 v 10:09 | Aďa |  Zajímavosti
Ahoj vymyslela jsem že bych mohla udělat takovou kratší knihu :D tak jsem zatím udělala prolog je kratší ale snad se líbí a omluvte mě za to že nemám název a také za to za ty chyby díky :)



Vědela jsem že se to stane. Vždy se to jednou stane. Vždycky.
Moje matka byla ta nejmilejší a nejhodnější pani kterou jsem kdy znala ( narozdíl od otce). Vychovala mě.
Oči se mi zaplavily slzami jak jsem tam šla. vždy přemýšlela jaký to bude a mi bude 16 let. Dnes má pohřeb a je mi 16 let. Už jsem si přinesla věci k mému otci. Budu chodit do jiné školy v Bostonu, budu bydlet ve velkém baráku s jeho snoubenkou Martou.Boston je obrovské město oproti vesnici kde jsme bydleli.
Jsem spíše tiše trpící člověk ale tohle jsem nevydržela když mou matku "zasypávali".
Celí další týden jsem se zpamatovávala z matčiný smrti. Zkoušela jsem na to zapomínat. Nešlo to. Chodila jsem do obchodů v Bostonu. Nešlo to. Ale srdce na to nezapomene.
1. den
Prní den je vždy nejtěžší a nejsložitější. Ovšem já nedokázala dávat pozor.Pořád jsem přemýšlela. Neměla jsem nikoho. Jenom mého otce.

♣♣♣♣♣♣♣♣

" takže nezapomeňte udělat práci co jsem vám zadala. A můžete jít"
Vystoupila jsem ze třídy do velké prostorné chodby. Bylo tam nově vymalováno. Tedy to aspoň tak vypadalo. šla jsem směremke skříňkám.Potkala jsem takovou potrhlou ale milou holku nebo spíše mi skočilado cesty. Do očí jí padali její dloihí krásný černý vlasy. Na sobě měla černé kalhoty a bílo černé tílko. A také měla na obličeji hodně výrazné oční stíny.
"Ahoj" Pozdravila mě ještě dodala. "Já jsem Arriane ale jestli chceš říkej mi Ar. Můžu tě tady províst. Samozřejmě že jenom jestli chceš" A věnovala mi dlouhý usměv. Něcona ní bylo hodně přesvědčivého ale teké zvláštního."A ty jsi Elen. že jo?" " No jsem. A moc by mi pomohlo aby mě tady někdo provedl. Asi už si zjistila že jsem tu nová" věnovala jsem jí také úsměv.šli jsme na konec dlouhý chodby. Povídali sme si o škole. Co tady je.Pak jsem se jí zeptala kam že to vlastně jdeme a řekla že na zahradu. No nečekala jsem nic velkého. Protože v mé minulé škole tam bylo malinkatý hřiště pro děti a toť vše."A kde jsi dříve bydlela?" Pohlédla na mě." No jo. Je to Mount citi. Vím divný název pro vesnici. To citi- město."
" A co tě zrovna sem přivedlo?" pohlédla velmi tázavím výrazem ve tváři. A to jsem nechtěla aby se ptala.Když jsem chvíli neodpovídala zastavila se a udiveně na mě koukala a dodala" Tak co?" s trochu výhružným hlasem." No víš. Umřela mi maminka." řekla jsem. " Ježiši. Promin. Moc se ti omlouvám nemyslela jsem to tak!" A po chvilce dodala. " Moc mě to mrzí. Proč jsem se těna to vůbec ptala?" " Ne to nic" A šli jsme dál.

Tak to je prolog já vím malinko kratší než by měl ale snad vám to nevadí :) díky:)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bree Bree | Web | 12. prosince 2011 v 10:16 | Reagovat

máš zajímavý blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama