Povídka od Blonde

11. února 2012 v 18:59 | Adush |  Soutěže
Takže Blonde postoupila a napsala tuto povídku.
Moc se mi to líbilo. i když malinko smutný ale mocmoc hezký a povedený :)


Vytržená (neptejte se mně odkud)
Jen tak seděla a zírala do prázdna. V ruce stále svírala tlustou knihu, nemohla tomu uvěřit. Druhou rukou přejížděla přes vínový hřbet. V druhé místnosti zazvonil telefon, ona však nehnutě seděla dál, jen se občas zhoupla dopředu a dozadu. Oči měla vytřeštěné hrůzou, hlasitě dýchala a nepřestávala hladit knihu. Ozval se další zvuk. Tentokrát zachrastění klíčema a následné otevření dveří. Jí však ani nezajímalo, kdo přišel, dál se klepala nepředstavitelnou hrůzou. Prudce se rozsvítilo světlo.
"Ježiši, co se děje?" Řekl až moc nahlas a zamířil k ní. Prudce s ní zalomcoval. "Probuď se, no tak. Haló? Jsi tam vůbec?" Rukou jí přejížděl před očima, ona však seděla dál. "Jsou v tom drogy? Nebo léky, že jo? Že jsi v pohodě." Byl zoufalý. "No tak!!"
Ona však stále seděla a stále se třásla, po tváři jí začali téci slzy. Rozmazávali jí její dokonale nalíčené oči, začala vydávat přidušené zvuky. Z ničehonic upustila knihu na zem a objala ho. Usedavě se rozplakala.
"Já už takhle dál nemůžu, prostě, ne."
"Ššššš. Všechno zase bude dobrý, uvidíš."
Smutné se usmála. "Kéž by........kéž by..."
Rvalo mu srdce, že vidí svoji nejlepší kamarádku takhle, sám věděl, že s tím už nikdo nic nedokáže. Poznali se před pár lety, kdy studoval na vysoké. Jednou šel s kamarády do baru, oslavit úspěšně složené zkoušky. Otravovali jí tam nějací chlapi, tak se rozhodl zakročit. Až později zjistil, že to byli lichváři, kteří od ní chtěli zpět své peníze.
On se jí rozhodl pomoci, ne, že by se do ní zamiloval, ale bylo mu jí líto. Bylo to normální chytrá holka, která si udělala už v dětství problémy a na vysokou nešla, protože propadla drogám kvůli svému bývalému. On se jí snažil z té vší špíny vytáhnout, aby mohla začít znovu a lépe.
Nejdřív ho to sice hodně zaskočilo, ale i přes to všechno se na ní nedokázal dívat jako na feťačku, stále v ní viděl něco dobrého. I ona nechtěla strávit zbytek života jako závislák, jen v jejím okolí nenašla nikho, kdo by jí pochopil. Začala sice z vlastní vůle, chtěla zapadnout do kolektivu, ale nedokázala s tím přestat. Uvědomovala si, že to, co dělá je špatné, ale sama to nedokázala. Potom se objevil on, to on jí donutil, aby se šla léčit, on jí v těch nejhorších chvílích podal pomocnou ruku. Díky němu dostala druhou šanci a nechtěla se jí vzdát. Dostala se na vysokou, našla si práci a žila normální život. Dívala se jen a jen do budoucnosti, našla si přítele, plánovali spolu dokonce už i svatbu. Když tu se objevily stíny její minulosti a s nimi i lidé, které dřív považovala za nejlepší přátele. Teď je však viděla v úplně jiném světě. Byli to ubožáci a ona dřív byla jeden z nich. Už se s nimi nechtěla stýkat, ale potkávala je stále častěji.
Povedlo se jí dokončit vysokou, ale hned ten den se jí stalo něco, co mělo změnit celý její život.
"Jéé,haha ahoj, hahah! Co tady děláš?"
"Čau.." Řekla odměřeně, opět jí dostihla minulost, tentokrát v podobě její "kamarádky".
"Tak jak se vedeee? Chceeš? Je to píííma!" Natahovala k ní ruku s ubaleným něčím. Ona moc dobře věděla, co to je.
"Ne, díky. Už musím. Někdo na mě čeká."
"Prosim tě...Tak počká, no? Jedna tě přece nezabije. Dřív s tebou bývala větší legrace."
Z jedná z postranních uliček však vyšel její přítel. "Co to má znamenat? Říkala jsi, že si přestala! Jak jsi mi mohla lhát." Zklámání z jeho hlasu jen tryskalo.
"Počkej, vážně to není tak, jak si myslíš. Prosím, věř mi." Rozbrečela se.
"Jak to teda je? Jsou v tom bonbony? Nebo čerstvě natrhaná petržel? Tráva je to! ZKlamala jsi mě." Otáčel se a šel pryč.
"Ale já...prosím...ne....vrať se..." Před ní však stále byla natažená ruka, která jí nabízela chvilkové radostné opojení. "Tak díky, nemáš zapalovač."
"To je jasný, ne? Na. Já věděla, že si dáš. Pojď, všichni tě určitě zase rádi uvidí."
Opět se dostala do jejich schovky pod mostem, kde trávila všechny své volné chvíle. Teď si uvědomovala, jak hrozné to tam je, za chvíli se však už jenom smála. Pod most chodila stále častěji. Možná, že by do toho spadla úplně, kdyby si její teď už ex nepostěžoval tomu, kdo jí dal na výběr. Znovu se jí snažil pomoci a znovu se ona snažila přestat. Teď mu brečela na rameni a rozmazávala si make up.
"Je mi to líto, promiň." Šeptala tiše.
"No tak, spolu do zvládneme, určitě."
"Já teď myslím, ty problémy, co jsi kvůli mě měl, obětoval si pro mě tolik času."
"Ale jsi opět nezávislá, nepotřebuješ ke svému životu drogy."
"Ano, ale..." Větu nedopověděla. Upadla do bezvědomí.
"Hej. Co se děje..!" Rychle jí zkontroloval pulz a jestli dýchá a zavolal sanitku. Když konečně dorazili, tak se mu ulevilo, předal jí do péče lékařů, sice nemohl jet s ní do nemocnice, ale aspoň konečně nějak mohl zjistit něco víc o její nemoci. Jednou k němu přišla s tím, že jí v nemocnici řekli, že umírá a že se s tím nedá nic dělat. On sám jí kolikrát přemlouval, aby léčbu zkusila, ona mu vždy odvětila, že místo trápení se po doktorech si chce poslední měsíce svého života užít. Nabažit se toho, že se vyléčila ze závislosti, že mohla být opět šťastná.
Letmo otevřel knihu, kterou před tím upustila. Překvapilo ho, že nenašel žádná tištěná slova. Vše bylo psáno ručně, její rukou. Byl to její deník. Bezmyšlenkovitě listoval tam a zpátky, četl útržky. Po chvíli narazil na první stranu, ta však byla vytržená. Místo ní tam ležela naditá obálka, otevřel ji. K jeho údivu tam ležela ta první stránka. Datum a všechno nasvědčovala, že to byl ten den, kdy se poprvé viděli. Fotky, kde byli spolu a další stránky textu.
"....naučil mě znovu žít, stál při mně, když stál proti mně celý svět. Nikdy mu nebudu schopna vyjádřit svoji vděčnost. Díky němu je ze mne lepší člověk a život vidím úplně jinak. Jen mu nikdy nedokážu říct, co k němu cítím...."
Cítí a ke mně? Pomyslel si. Když o tom chvíli přemýšlel, tak mu to konečně došlo. Rychle popadl bundu a snažil se co nejrychleji dostat za ní.
Ležela na jednotce intenzivní péče, věděl, že se za ní nebude moci dostat po dobrém, tak raději celou nemocnicí proběhl sprintem. Nezastavoval se, když na něj řvali "Stát!", strkal do doktorů a sestřiček, které se ho snažili zastavit. Nedíval se doleva ani doprava. Oči ho pálily. Konečně! Dostal se tam. Mlčky si k ní přisedl a chytil jí za ruku. Otevřel oči.
"Proč mi to jen došlo tak pozdě..." Začal.
Usmála se.
"Nemuselo se nic z toho stát.."
Prudce zavrtěla hlavou.
"Jen kdyby..." Odmlčel se, na obrazovce bylo vidět, že jí srdce začíná odmítat bít.
"Miluji tě." Řekla z posledních sil.
"Já tebe taky."
Potom vydechla naposledy.
Marná byla snaha doktorů, on tam mohl jen stát a dívat, jak z jeho života mizí jeho smysl. Nikdy se už nedozvěděl, co jí vlastně bylo, ani to vědět nechtěl. Rozhodl se, že chce žít dál. Našel si skvělou partnerku, s kterou se i oženil a měl děti, jen nikdy nemohl zapomenout, jak jedné opuštěné duši pomohl najít směr. Věděl, že jednou to bude vyprávět a ostatní se ho budou ptát " Proč si to udělal?" On odpověď znal "Protože jsem chtěl."

Blog- ange.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lee Lee | Web | 11. února 2012 v 19:05 | Reagovat

je dost povedeNá!:)

2 Pomeranč *_* Pomeranč *_* | Web | 11. února 2012 v 19:07 | Reagovat

povedená! a moc!

3 <<Anett* <<Anett* | Web | 11. února 2012 v 19:24 | Reagovat

máš krásný blog:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama