Povídka od Lizzie

11. února 2012 v 19:07 | Adush |  Soutěže
Takže tady je povídka od lizzie.

Moc se mi líbila asi nejvíc to bylo jak si popisovala o tom vytržení ze stránky. to bylo působující :) I když zase malinko smutné ale to já mám ráda :))

Vytržení
Vytržení. Ano, i tak by se dala popsat jedna z kapitol mého života.
Když bych se ohlédla o dva roky zpět, dostala bych se k té události, která zavinila vznik kapitoly "vytržení".A taky že se tam ohlédnu.
Začalo to nevinným jarním dnem, který se tvářil, že nebude ničím vyjímečný. Ale byl. Nejprve k nám do třídy přišli dva noví kluci fotbalisti. Oba byli pohlední, ale ten blonďák na mě udělal hned zprvu velký dojem. Zdál se milý, sympatický a slušný. Když se usmál, cítila jsem šimrání po celém těle. Jeho oči zářily jako hladina vody o půlnočním svitu. Vlasy zčesané na patku mu splývaly u hlavy a u temene se mu malinko kroutily.Celý byl neodolatelný.
Celý den jsem myslela jen a jen na něj. Ještě nikdy jsem tenhle pocit nezažila. Ten pocit byl zvláštní, ale líbil se mi.
Když jsem se vrátila ze školy, doma nikdo nebyl. Přišlo mi to divné, protože mamka měla mít dovolenou a brácha byl nemocný. Asi tak za hodinku mi zavolala máma, že je prý v nemocnici s bráchou a ať si nedělám žádné starosti, že to prý nic není.
Byla jsem zaskočená, jelikož jsem netušila, že je to s bráchou tak vážné, aby musel jet do nemocnice. Nechtěla jsem si připustit, že se mu něco doopravdy stalo. A i mamka říkala, že se nic neděje. Ale přes to jsem měla špatný pocit.
Táta se vrátil okolo páté hodiny odpolední a ptal se jestli už to vím. Nevěděla jsem "co", jestli vím a tak jsem se zeptala, co má na mysli. Táta odpověděl, že tu věc s Davidem. Tátovi jsem sdělila, že vím jen to, že je s mámou v nemocnici. Pak bylo chvíli ticho a táta se sebral se slovy "aha, dobře" a šel do ložnice.
Vůbec jsem nechápala co se děje. Byla jsem rozhozená. Když jsem pomyslela na toho nového blonďáka bylo mi nádherně. Ale když jsem si vzpomněla na bráchu, měla jsem sto chutí brečet.
Ovšem završilo se to tím, že nám zavolali z veteriny, že naší fenku Melanii budou muset utratit. V tu chvíli už jsem brečela.
Bylo jedenáct hodina a já byla zralá na psychiatra. Nechtěla jsem o Mel přijít. Za žádnou cenu. Byla členem naší rodiny. Byla jako moje sestra. Milovala jsem jí. A pořád miluju.
Druhý den jsem šla do školy celá vydeptaná. Schytala jsem dvě poznámky a jednu pětku. Jedna poznámka byla kvůli tomu, že jsem při hodině usla. Nedivím se, že jsem usnula, když jsem celou noc nezavřela oči. A tu druhou poznámku jsem dostala protože jsem byla prý "duchem nepřítomna" a nebyla schopna zodpovědět otázku slečny učitelky. Pětku jsem dostala za práci v hodině. Ani jsem nevěděla, že jsme něco měli dělat.
Nálada se mi trochu zlepšila tím, že za mnou přišel ten nový kluk. Zeptal se mě, zda bych s ním a jeho kamarády šla do kina. Má odpověď zněla ano. Jak jinak samozřejmě.
Při vší upřímnosti na kino jsem měla tu nejmenší chuť. Ale jelikož jsem byla pozvána snad tím nejhezčím klukem v galaxii, tak jsem se přemohla.
Večer se máma vrátila z nemocnice a byla celá ubrečená. Nebyla jsem s to se jí zeptat co se děje a tak jsem jí tam chudáka nechala samotnou. Potom za mnou ona sama přišla. Řekla mi, že na tom je David a jeho zdravotní stav hrozně špatně a že bude muset podstoupit několik operací. V tu chvíli jsem ztuhla. Můj milovaný bratr měl mít před sebou asi šest operačních zákroků. Chudáček malý.
O dva dny později jsme se jeli celá rodina kouknout na bráchu. Bohužel už bez Melanie. Ta už byla ve zvířecím nebi. David vypadal šíleně. Byl stejně bledý jako stěna na J.I.P.ce. Měl obrovitánské kruhy pod očima a nemohl mluvit. Všimla jsem si také, že byl připojen na nějaký přístroj. Z ruky mu vysela kapačka. Byl to hrozný pohled. On, vždycky tak plný života a energie, byl tentokrát totálně zničený.
Druhý den jsem šla s blonďákem do kina. Bylo to fajn a sjednali jsme si další schůzku. Byla jsem z něj hotová, ale furt jsem musela myslet na brášku a na Mel.
Po několika dnech randění s blonďákem jsme spolu začli, dá se říct, "chodit". Bylo to nádherné. V životě jsem se necítila líp. Vždycky, když jsem byla s ním, zdálo se mi, že všechny problémy a rány v srdci jsou pryč.
Jenže po několika týdnech jsem se dozvěděla od jeho kamaráda, že má místo mě ještě jinou holku. Z toho jsem se málem nervově zhroutila. Myslela jsem, že můj život ztratil smysl. A taky že ztratil. Nejlepší kamarádka se odstěhovala, nejbáječnější kluk mě podváděl, utratili mi mojí Mel, můj brácha byl smrtelně nemocný a já byla v pytli.
Za několik dní se zjistilo, že brácha má rakovinu.
A tak kvůli těmto událostem, nazývám toto období kapitolou vytržení. Je to totiž, jako kdyby mi někdo vytrhl srdce. Nebo jako kdyby někdo vytrhal stránky z knížky a ta už potom nedávala smysl. Vemte si to tak, že brácha je jeden list, Mel je další, blonďák taky a kámoška taky jeden. Pak je zlý osud vytrhne a knížka, v tomto případě můj život, už nedává smysl. Jak by taky mohl dávat smysl, když jsem ztratila nejlepší kámošku, nejdražšího pejska, báječného kluka a v neposlední řadě jsem přišla o skvělého bráchu, který už rok a půl není mezi námi. Nikdy mi ho nikdo nevynahradí. Byl báječný. ...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama