Pád- kapitoly lauren kate

Epilog

13. listopadu 2011 v 11:54 | Aďa

Celou dlouhou noc jí pozoroval, jak neklidně spí n úzké dětské posteli. Jedna khaki lucerna visela z nízkého dřevěného trámu ve srubu a osvětlovalo celý pokoj.

Měkké světlo zdůraznilo její lesklé černé vlasy -jako z Havlíčkových sadů- na polštáři. Tváře měla hladké a růžové od horké vany.

Pokaždé, když moře hlučně olízlo pustou pláž venku, otočila se na druhou stranu. Tílko objímalo její tělo tak, že když se kolem ní obtočila tenká deka, mohl vidět jemný důlek na jejím levém rameni. Tolikrát už jí tam políbil.

Vzdychala ze spánku. Pak se zhluboka nadechla a někde uprostřed jejího snu zasténala. Ale nemohl říct, zda to bylo bolestí, nebo potěšením. Dvakrát zavolala jeho jméno.

Daniel se k ní chtěl snést. Chtěl opustit svůj úkryt u staré krabice na půdě, kde seděl na jednom trámu. Ale ona nemohla vědět, že tam byl. Nemohla vědět, že je někde poblíž. Nebo to, co ji několik příštích dní přinese.

Za ním, za solí potřísněném okně zahlédl koutkem oka stín. Pak se ozvalo slabé ťukání na sklo. Přestal pozorovat její tělo, přešel k oknu a odemknul zámek. Venku padal déšť v proudech a zanikal v moři. Černý mrak skryl měsíc a na tváři jeho návštěvníka se neodráželo žádné světlo.

"Můžu dál?"

Cam přišel pozdě.

Ačkoliv byl Cam posedlý mocí, teď se zčistajasna objevil po boku Daniela. Ten mu otevřel okno, aby mu umožnil vlézt dovnitř. V těchto dnech bylo dost okázalostí a obřadností. Pro oba bylo důležité, aby bylo jasné, že Daniel Cama přivítal.

Camova tvář byla ve stínu, ale ani tak neukazovala žádnou známku toho, že právě cestoval tisíce kilometrů v dešti. Jeho temné vlasy i kůže byly suché. Jeho zlatá křídla byla složená a pevná. Zářila, jako kdyby byla vyrobená z dvaceti-čtyř-karátového zlata. I když je měl úhledně složen na zádech, když se posadil vedle Daniela na dřevěnou krabici, jeho zlatá křídla tíhla k těm Danielovým duhově stříbrným.

Byl to přirozený stav věcí. Nevysvětlitelná závislost. Daniel se nemohl přesunout od něj pryč bez toho, aby se neporušil jeho výhled na Luce.

"Je tak krásná, když spí," zašeptal Cam.

"To je důvod, proč jsi chtěl, aby spala po zbytek věčnosti?"

"Já? To bych nikdy neudělal. A zabil bych Sophii za to, o co se pokusila-nenechal bych ji odběhnout do noci, jako ty."

Cam se naklonil dopředu a opřel se lokty o zábradlí v podkroví. Luce, která ležela dole, si přitáhla přikrývku až ke krku. "Já jí jen chci. Ty víš proč."

"Pak je mi tě líto. Skončí to zklamáním."

Cam věnoval Danielovi rozhodný pohled a mnul si bradu, zatímco se krutě smál.

"Ach, Danieli. Tvoje krátkozrakost mě překvapuje. Ty ji nemáš. Ještě ne." Věnoval další dlouhý pohled Luce. "Možná si myslí, že ví, co děláš. Ale my oba víme, jak málo tomu rozumí."

Daniel napjal svá křídla a stáhnul je blíž ke svým lopatkám. Jenže ono je to stále táhlo dopředu. Blíž ke Camovi. Nemohl to zastavit.

"Příměří bude trvat osmnáct dní," řekl Cam. "Ačkoliv mám pocit, že budeme předtím potřebovat jeden druhého."

Pak se postavil a strčil svýma nohama krabici dozadu. Díky škrábání, které uslyšela nad svou hlavou, Luce otevřela oči. Oba andělé se schovali do stínu, před jejím pohledem, který mohl padnout kamkoliv.

Stáli naproti sobě. Oba byli ještě unavení z bitvy, ale každý věděl, že to byla jen ochutnávka toho, co mělo přijít.

Pomalu Cam natáhl svou bledou pravou ruku.

Natáhl ji i Daniel.

A zatímco Luce opět snila o jedněch z těch nejkrásnějších rozvitých křídlech -takové, jaké ještě nikdy neviděla- dva andělé na půdě si potřásli rukama.


Konec 1. dílu :) bude tady i druhej a třetí :)

Kapitola 20 1/2

13. listopadu 2011 v 11:52 | Aďa
Úsvit. Tohle je poslední svítání, které uvidí na Sword&Cross na -no nevěděla na jak dlouho. Osamělé holubí zavrkání se rozeznělo šafránovou oblohou, když procházela dveřmi tělocvičny, které byly zahalené břečťanem. Pomalu vyrazila ruku v ruce s Danielem směrem k hřbitovu. Mlčeli, když přecházeli přes trávu na hřišti.
Těsně předtím, než opustili kapli, jeden po druhém, všichni stáhli svá křídla. Bylo to jako vystřízlivění. Namáhavý proces, který po sobě zanechal letargii, jakmile byli znovu v lidské podobě. Luce sledovala transformaci a nemohla uvěřit, jak se masivní a krásná křídla mohla tak zmenšit a nakonec zmizet v kůži andělů.
Když bylo po všem, Luce zvedla ruku a dotkla se Danielových holých zad. Poprvé se zdálo, že nesměle a citlivě reagoval její dotek. Jeho kůže byla hladká a bez poskvrny. Jako kůže dítěte. Ale v jeho tváři, vlastně ve všech tvářích, mohla Luce ještě vidět stříbrné světlo. Vyzařovalo z jejich těl, všemi směry. Nakonec vynesli tělo Penn nahoru do strmých kamenných schodů. Očistili oltář od skla a položili její tělo tam. Nebyl žádný způsob, jak by jí dnes večer mohli pohřbít-ne na hřbitově, který se hemžil smrtelníky. Ale Daniel slíbil, že to udělají.
Pro Luce bylo trýznivé přijmout, že se bude muset spokojit s několika tichými slovy na rozloučení se svou kamarádkou uvnitř kaple. Všechno co mohla říct, bylo: "Teď už jsi se svým otcem. Vím, že jsi šťastná, že jste zase spolu."
Daniel pohřbí Penn tak, jak je to správné hned, jakmile se škola uklidní-Luce mu ukáže, kde je hrob otce Penn, aby mohla být k odpočinku položená vedle jeho boku. Je to to nejmenší, co pro ni mohla udělat.
Její srdce ztěžklo, když překročili školní areál. Její džíny a tílko byly omšelé a vytahané. Měla za nehty špínu. Byla ráda, že v okolí nejsou žádná zrcadla, aby nemohla vidět svoje vlasy. Tak moc si přála, aby mohla vrátit tuhle temnou část téhle noci-nejvíc ze všeho, chtěla zachránit Penn-a přitom zachovat tu krásnou. Vzrušení z toho, když jí Daniel odkryl svou skutečnou identitu. Chvíli, kdy se před ní objevil v celé své kráse. Když byla svědkem toho, jak Arriane a Gabbe narostla křídla. To bylo nádherné.
Teď byla ovšem jediným následkem noci naprostá a bezútěšná destrukce.
Cítila, že atmosféra je spíš jako epidemie. Mohla to číst na tvářích studentů, kteří stáli na hřišti.
Bylo příliš brzy. Někteří z nich byli vzhůru z vlastní vůle. To znamenalo, že všichni museli slyšet, vidět nebo cítit následky bitvy, která proběhla minulou noc.
Co všechno věděli?
Bude ještě někdo hledat Penn? A slečnu Sophii?
Co si budou myslet o tom, co se stalo?
Všichni byli rozděleni do dvojic a tiše si šeptali. Luce se toužila přiblížit k nim a odposlouchávat je.
"Neboj se." Daniel jí stiskl ruku. "Jen napodobuj bezradnost, kterou vidíš na jejich tvářích. Nikdo nám nevěnuje víc, než jeden pohled."
Ačkoliv Luce cítila, jak na ně zírají, měl pravdu. Žádné z očí studentů na nich dvou neprodlévalo déle, než na jiných studentech.
U bran hřbitova svítila modrá a bílá světla policie, která se odrážela od listů dubů nad jejich hlavami.
Vchod byl označen žlutou páskou, která značila nebezpečí. Luce viděla černou siluetu Randy, která se rýsovala ve východu slunce před ní. Přecházela před vstupem do hřbitova a křičela něco do vysílačky, kterou měla připnutou k beztvaré košili s krátkým rukávem.
"Myslím, že byste se ho měli probudit," křičela do přístroje. "Došlo k incidentu ve škole. Vždyť vám to říkám pořád... nevím."
"Měl bych tě varovat," řekl Daniel, když jí vedl dál od Randy a blikajících světem policejních aut, k dubovému háji, který ohraničoval hřbitov ze třech stran. "Bude ti to tam dole asi připadat divné. Camův styl války je míň jemný, než ten náš. Není tam všechno potřísněné krví, ale je to ... jiné."
Luce si nemyslela, že by jí to mělo nějak znepokojovat. Několik svalených soch jí rozhodně nevyvede z rovnováhy. Šla cestou přes les. Listí, které spadlo ze stromů, jim křupalo pod nohama. Luce myslela na to, jak kolem těchhle stromů byly omotané obrovské mraky ze stínů. Teď už po nich nebylo ani stopy.
Brzy Daniel ukázal na ohnutou část železného oplocení, které bylo kolem hřbitova.
"Můžeme tam vstoupit, aniž by nás někdo viděl. No, ale musíme to udělat rychle."
Vykročili z úkrytu stromů a Luce pomalu začala chápat, co tím Daniel myslel, když řekl, že hřbitov vypadá ... jinak.
Stáli na okraji hřbitova, nedaleko hrobu otce Penn ve východním rohu. Bylo nemožné, aby od nich byl víc než pár metrů. Vzduch byl ale tak kalný, že se mu možná ani nemohlo říkat vzduch. Byl hustý, šedý a pískovitý. Luce natáhla ruce před svůj obličej a sotva je viděla.
Promnula zvláštní vzduch mezi prsty. "Je to-"
"Popel," řekl Daniel a vzal jí za ruku, zatímco šli dál. Luce nic neviděla. Dusila se a kašlala, když se jí vzduch dostal do plic. "Ve válce andělé neumírají. Ale když opustí bitvu, zůstane po nich tenhle koberec prachu."
"Co se s ním potom stane?"
"Nic moc, kromě toho že poplete smrtelníky. Nakonec se usadí a pak ho přijdou studovat vědci z celého světa. Jeden šílený vědec v Pasadeně si myslel, že pochází z UFO5."
Luce se zachvěla, když si představila neidentifikovatelný létající černý mrak hmyzu, který se měnil na zvláštní těla. Ten vědec od toho asi nebyl moc daleko.
"Pennin otec je pohřben tady," řekla, když se blížili k rohu hřbitova. Jediná dobrá věc na tomhle strašidelném prachu byla, že hroby, sochy a stromy na hřbitově vypadaly osamoceně. Klekla si k hrobu, který patřil otci Penn, a setřela z něj pokrývku prachu.
Třesoucími se prsty vyčistila nápis, ze kterého se jí chtělo plakat. STANFORD LOCKWOOD, NEJLEPŠÍ OTEC NA SVĚTĚ
Prostor vedle hrobu pana Lockwooda byl prázdný. Luce vstala a dupla nohou žalostně na zem. Nenáviděla, že tam brzy bude ležet její kamarádka.
Nenáviděla, že nebude moct být přítomna tomu, až budou Penn ukládat do hrobu. Lidé vždycky mluvili o nebi, když někdo zemřel. Aby se zemřelí odebrali tam. Luce o tomhle nic nevěděla. Cítila se nezpůsobilá hovořit o tom, co může a taky nemusí být.
Obrátila se k Danielovi a měla slzy v očích. Když se na ní podíval, viděla v jeho tváři smutek. "Postarám se o ni, Luce," řekl. "Vím, že tohle není zrovna ten způsob, jaký bys chtěla, ale udělám to nejlepší, co budu moct."
Slzy v jejích očích ztěžkly. Luce začala natahovat a pak se rozvzlykala. Když jen pomyslela na Penn, udělalo se jí tak zle, že si myslela, že by se mohla zhroutit. "Nemůžu jí opustit, Danieli. Jak bych mohla?"
Daniel jí jemně otřel hřbetem ruky slzy.
"Co se stalo Penn je hrozné. Obrovský chyba. Ale když dnes odejdeš pryč, neopustíš jí." Položil Luce ruku na srdce. "Je s tebou."
"Ale já nemůžu-"
"Můžeš, Luce." Jeho hlas byl pevný. "Věř mi. Nemáš ani představu, kolika silných a nemožných věcí jsi schopná." Odvrátil se od ní a podíval se ven, na stromy. "Pokud v tomhle světě zůstalo ještě nějaké dobro, brzo se to dozvíš."
Křik sirény policejního auta je donutil oba nadskočit. Zabouchly se dveře auta, ne daleko od místa, kde byli. Pak se ozvaly kroky na štěrku. "Co se to tu do pekla-Ronnie, zavolej hned ústředí. Řekněte šerifovi, ať sem dolů hned přijede."
"Pojďme," řekl Daniel a nabídnul jí ruku. Vzala ho za ní a nakonec ještě oprášila hřeben hrobu pana Lockwooda. Pak se s Danielem vydala zpátky kolem hrobů v blízkosti východní strany hřbitova. Došli k ohnutému železnému zdobenému oplocení. Pak rychle vyklouzli zpátky do dubového háje.
Chladný vzduch ovanul Luce, zatímco šli. Ve větvích nad nimi uviděla tři malé, ale hýbající se stíny, které viseli hlavou dolů, jako netopýři.
"Pospěš si," přikázal jí Daniel. Když míjeli stíny, couvly a zasyčely. Jakoby nějak věděly, že je s Luce něco v nepořádku, když je Daniel po jejím boku.
"A teď půjdeme kam?" zeptala se Luce na okraji dubového háje.
"Zavři oči," řekl.
Udělala to. Daniel jí položil paže kolem pasu a pevně si jí přitisknul k tělu. Zvednul jí ze země. Nejdřív jen stopu, pak výš, až ke korunám stromů. Jeho ramena jí lechtala na krku, jak jí k sobě tlačil. Pak stoupali ještě výš, než cítila, jak vylétli z lesa do jasného ranního slunce. Byla v pokušení otevřít oči -přesto intuitivně vycítila, že by toho na ní bylo příliš mnoho. Nebyla si jistá, že je na to připravená. A kromě toho pocit, že měla čerstvý vzduch na tváři a vítr ve vlasech, jí bohatě stačil. Bylo to víc než dost. Bylo to božské. Stejný pocit měla, když byla zachráněná z knihovny nebo když sjížděla vlny na oceánu. Teď už věděla jistě, že byl Daniel za jejím zachráněním z knihovny.
"Můžeš otevřít oči," zašeptal. Luce cítila pevnou půdu pod nohama, a když otevřela oči, uviděla jediné místo, kde teď chtěla být. Pod stromem magnolie na okraji jezera.
Daniel ji přitiskl k sobě. "Vzal jsem tě sem, protože tohle je místo, -jedno z moha míst- kde jsem tě už několik posledních několik týdnů toužil políbit. Skoro jsem to nevydržel. To bylo ten den, kdy jsem se vrhl přímo do vody."
Luce si stoupla na špičky, naklonila hlavu a políbila Daniela. Ten den ho chtěla taky políbit -ale teď jeho polibek potřebovala. Jeho polibek byla jediná věc, o které cítila, že je správná. Jediná věc, která jí mohla potěšit. Věc, která jí dala další důvod, proč jít dál, i když Penn už nemohla. Tlak jeho rtů na ty její ji uklidňoval. Bylo to jako teplý nápoj v příšerné zimě, kdy každá její část začala roztávat. Příliš brzy se ale odtáhnul a podíval se na ní těma nejsmutnějšíma očima.
"Je tu ještě jeden důvod, proč jsem tě sem přivedl. Tahle skála vede na cestu, kterou budeme potřebovat, aby ses dostala do bezpečí."
Luce sklopila oči. "Aha."
"Tohle není navždy sbohem, Luce. Doufám, že to není sbohem ani na moc dlouho. Jen musíme zjistit, jak ... vyřešit nějaké věci." Pohladil jí po vlasech. "Prosím, nedělej si starosti. Budu tu vždycky pro tebe. Nenechám tě jít, dokud to nepochopíš."
"Pak to tedy odmítám pochopit," řekla.
Daniel se zasmál. "Vidíš tu mýtinu tam?" Ukázal přes jezero asi půl míle daleko, kde byl hustý les, až na malý plochý, travnatý pahorek. Luce si ho nikdy předtím nevšiml. Teď tam ale viděla malé bílé letadlo s červenými světly na křídlech, které blikaly.
"To je pro mě?" zeptala se. Po tom všem, co se stalo, ji pohled na letadlo sotva mohl šokovat. "Kam půjdu?"
Nemohla uvěřit, že opouští tohle místo, které nenáviděla, ale z kterého měla tolik intenzivních zážitků jen za několik krátkých týdnů. Co bude se Sword&Cross?
"Co se stane s tímhle místem? A co mám říct mým rodičům?"
"Zatím si nedělej starosti. Jakmile budeš v bezpečí, vyřešíme všechno, co bude nutné. Pan Cole pak zavolá tvým rodičům."
"Pan Cole?"

Kapitola 19 2/2

13. listopadu 2011 v 11:51 | Aďa
A pak, i když byl Daniel u ní a ona se cítila milovaná a zachráněná, taky ucítila ostré bodnutí nejistoty. Vzpomněla si na všechny temné věci, které se právě staly. A taky na Cama a jeho příšerné černé posluhovače. Bylo tu tolik nezodpovězených otázek, které se jí honily hlavou. Stalo se tolik hrozných událostí, kterým cítila, že nikdy neporozumí. Hlavně smrt Penn. Sladké, nevinné Penn. Její násilný, nesmyslný konec. Luce byla přemožená emocemi. Její rty se začaly chvět.
"Penn je pryč, Danieli," řekla mu, "slečna Sophie ji zabila. A chvíli jsem si myslela, že mě zabije taky."
"To bych nikdy nedopustil."
"Jak jsi věděl, že mě tu najdeš? Jak můžeš vždycky vědět, že potřebuju pomoc?"
Zavrtěla hlavou. "Ach můj bože," zašeptala pomalu, když jí najednou došla pravda. "Jsi můj strážný anděl."
Daniel se zasmál. "Ne tak docela. I když myslím, že jsi mi právě složila kompliment."
Luce se začervenala. "Tak jaký druh anděla jsi?"
"Teď jsem tak trochu mezidruhový," řekl Daniel.
Za ním se zbývající stříbrné světlo v místnosti rozdělilo na dvě poloviny. Luce se obrátila a podívala se na něj. Srdce jí bušilo, když se záře konečně spojila a vedle postavy Daniela se objevila další dvě těla: Arriane a Gabbe.
Gabbe rozvinula svá křídla. Byla široká a plyšová. Byla tak třikrát větší než její tělo. Měly měkoučké, jemně vroubkované hrany. Křídla andělů jaká vídala na pohlednicích a ve filmech, jen s nejsvětlejší růžovou aurou kolem nich. Luce si všimla, jak vypadaly lehce - a to byly nohy Gabbe pár centimetrů nad podlahou.
Křídla Arriane byly hladší, lesklejší a s více výraznými hranami. Skoro jako obří motýli křídla. Částečně průsvitné, ale zářily a odrážely od sebe na kamennou podlahu pod nimi duhové odlesky. Stejně jako Arriane sama byly podivné, lákavé a zcela nevyzpytatelné.
"Měla jsem to vědět," řekla Luce s úsměvem a přelétla očima přes jejich tváře. Gabbe se usmála a Arriane Luce vyšvihla pukrle.
"Co se děje tam venku?" zeptal se Daniel, když zaregistroval ustaraný výraz na tváři Gabbe.
"Musíme odsud Luce dostat."
Bitva. To to ještě neskončilo? Pokud byl Daniel, Gabbe i Arriane tady, museli už přece vyhrát-nebo ne? Luce se podívala na Daniela. Jeho výraz byl nečitelný.
"A někdo musí jít po Sophii," řekla Arriane. "Nemohla pracovat sama."
Luce polkla. "Je na straně Cama? Ona je nějaký druh ... ďábla? Padlý anděl?" Byl to jeden z mála pojmů, které Luce z přednášky slečny Sophie uvízly v hlavě.
Daniel zaťal zuby. Dokonce i jeho křídla vypadala ztuhlá vztekem. "Není ďábel," zamumlal, "a těžko by mohla být anděl. Mysleli jsme, že byla na naší straně. Nikdy jsme jí neměli nechat dostat se tak blízko."
"Byla jednou z čtyřiadvaceti starců," přidala Gabbe. Dopadla nohama na zem a složila si svá bledě růžová křídla za zády, aby si mohla sednout na oltář. "To je velmi úctyhodné postavení. Držela tuhle část sebe dobře skrytou."
"Jakmile jsme se dostali sem, bylo to, jakoby prostě zešílela," řekla Luce. Přejela si prstem po krku, kde byla odřená od dýky.
"Jsou šílení," řekla Gabbe. "Ale velmi ambiciózní. Ona je část tajné sekty. Měla jsem si to uvědomit dříve. Teď vidím jasně příznaky, které měla. Říkají si Zhsmaelim. Oblékají se podobně a všichni jsou ... elegantní. Vždycky jsem si myslela, že něco skrývají. Nikdo je v nebi nebral příliš vážně," sdělila Gabbe Luce, "ale teď už budou. To, co udělala dnes večer je důvod k vyhnanství. Mohla se podobat Camovi a Molly víc, než si myslela."
"Takže Molly je taky padlý naděl," řekla pomalu Luce. Z toho všeho, co dnes slyšela, jí tohle dávalo největší smysl.
"Luce, všichni tady jsme padlí andělé," řekl Daniel. "Je to jen o tom, kdo z nás je na jedné straně ... a kdo z nás je na straně druhé."
"Je tady ještě někdo, kdo" polkla, "je na druhé straně?"
"Roland," řekla Gabbe.
"Roland?" Luce byla ohromená. "Ale vy jste se s ním přátelili. Byl vždycky tak charismatický a skvělý."
Daniel jen pokrčil rameny. Ale Arriane vypadala, že se jí to dotýká. Její křídla se smutně a rozrušeně svěsila. Spolu s jejich poklesem Luce uviděla prašný vítr. "Jasně, jednou mu to všechno vrátíme," zašeptala.
"A co Penn?" zeptala se Luce a cítila slzy v zadní části krku. Ale Daniel zavrtěl hlavou a vzal ji za ruku. "Penn byla smrtelná. Nevinná oběť v dlouhé a nesmyslné válce. Je mi to líto, Luce."
"Takže celý ten boj tam ...?" zeptala se Luce. Její hlas byl přidušený. Dosud se nedokázala přimět, aby skutečně mluvila o Penn.
"Je to jen jedna z mnoha bitev, kterou vedeme proti démonům," řekla Gabbe.
"No, a kdo vyhrál?"
"Nikdo," řekl hořce Daniel. Zvedl velký střep z barevného okna a hodil ho přes kapli.
Rozbil se tak na sto drobných úlomků, ale nezdálo se, že by to ulevilo jeho hněvu. "Nikdo nikdy nevyhraje. Je skoro nemožné, aby to vyhrál jeden anděl. Je to prostě jen velká bitva, která trvá tak dlouho, dokud se všichni neunaví a neskončí to."
Luce se otřásla, když se jí do mysli dostal podivný obraz. Byl v něm Daniel, kterého do ramene udeřil stejný černý šlahoun, který zaútočil i na Penn. Otevřela oči a podívala se na jeho pravé rameno. Měl na hrudi krev.
"Jsi zraněný," zašeptala.
"Ne," řekl Daniel.
"Nemůžou mu ublížit, on je-"
"Co je to s tvoje paží, Danieli?" zeptala se Arriane a ukázala na jeho hruď. "To je krev?"
"Jo, je. Pennina krev," řekl Daniel stroze. "Našel jsem jí na úpatí schodů."
Srdce Luce se stáhlo. "Musíme pohřbít Penn," řekla. "Vedle jejího otce."
"Luce, miláčku," řekla Gabbe a vstala. "Přála bych si, aby na to byl čas, ale teď už musíme jít."
"Neopustím jí. Nemá nikoho jiného."
"Luce," řekl Daniel a mnul si čelo.
"Zemřela mi v náručí, Danieli. Protože jsem nemohla udělat nic jiného, než sledovat slečnu Sophii, jak jí vraždí."
Luce se podívala na všechny tři. "Protože mi nikdo z vás nic neřekl."
"Dobře," řekl Daniel. "Tuhle věc pro Penn udělat můžeme. Ale pak tě musíme dostat daleko odsud."
Závan větru, který sem proniknul z díry ve stropě způsobil, že svíčky začaly blikat a zbylé střepy, které zůstaly ve stropě, se začaly kývat. Za chvíli se ze stropu snesly ostré střepy. Právě včas Gabbe sklouzla z oltáře a postavila se Luce po boku. Vypadala znepokojeně. "Daniel má pravdu," řekla. "Příměří, které zavládlo po bitvě, se vztahuje pouze na anděly. A teď, když už se ví o" -zarazila se a polkla- "změnách ve tvém smrtelném stavu, venku existuje spousta špatných lidí, které se o tebe začnou zajímat."
Arriane znovu zvedla svá křídla. "A je tam taky mnoho dobrých, kteří ti přijdou na pomoc a porazí je," řekla a pomalu došla k druhému boku Luce. Jakoby ji chtěla uklidnit.
"Pořád to nechápu," řekla Luce. "Proč na tom tolik záleží? Proč jsem tolik důležitá? Je to jen proto, že mě Daniel miluje?"
Daniel si povzdechl. "Tahle část není tak nevinná, jak zní."
"Víš, každý buď miluje, nebo nenávidí šťastný pár hrdliček," Arriane na ně pokývala hlavou.
"Miláčku, to je velmi dlouhý příběh," řekla jí Gabbe. Její hlas zněl rozumně.
"Časem ti prozradíme nějakou kapitolu z něj."
"A stejně jako s mými křídly," dodal Daniel, "si budeš muset hodně věcí zjistit na vlastní pěst."
"Ale proč?" zeptala se Luce. Tenhle rozhovor byl tak frustrující. Připadala si jako dítě, kterému bylo řečeno, že všechno pochopí, až bude trochu starší. "Proč mi prostě nemůžete pomoct porozumět?"
"Můžeme ti pomoct," řekla Arriane, "ale nemůžeme ti to všechno vyložit najednou. Je to šok, jako když se náměsíčný probudí do bdělosti. Je to příliš nebezpečné."
Luce se objala rukama. "Zabilo by mě to," řekla a nabídla tak slova, kterým se všichni vyhýbali.
Daniel ji objal. "Nebylo už těch tvých blízkých setkání se smrtí za jednu noc dost?"
"Tak co? Teď budu muset odejít ze školy?" Obrátila se na Daniela. "Kam půjdeme?"
Zvedl obočí a odvrátil se od ní. "My nepůjdeme nikam. Přitahovalo by to moc pozornosti. Budeme se muset spolehnout na to, že ti bude dělat společnost někdo jiný. Je tu jeden smrtelný, kterému můžeme věřit." Podíval se na Arriane.
"Dojdu pro něj," řekla a vstala.
"Neopustím tě," řekla Luce Danielovi. Její rty se zachvěly. "Teprve teď jsem tě získala zpátky."
Daniel ji políbil na čelo a tím podněcoval teplo, které se šířilo přes její tělo. "Naštěstí máme ještě trochu času

Kapitola 19 1/2

13. listopadu 2011 v 11:50 | Aďa
V horní části schodiště byla místnost se zdmi z cihel. Luce měla vždycky strach ze slepých uliček jakéhokoliv druhu, ale teď to bylo ještě horší, protože měla na krku nůž. Odvážila se pohlédnout zpátky na strmé schodiště, do kterého lezla. Odsud to vypadalo na velmi dlouhý a bolestivý pád.
Slečna Sophia si opět něco mumlala pro sebe cizím jazykem. Šikovně otevřela další skryté dveře. Strčila Luce do malé kaple a zamkla za nimi dveře. Uvnitř byla zima a byl tam cítit křídový prach. Luce se snažila dýchat a spolknout žlučníkové sliny, které se jí hromadily v ústech.
Penn nemohla být mrtvá. Celá tahle věc se prostě nemohla dít. Slečna Sophie nemohla být zlá.
Daniel řekl, že slečně Sophii věří. Řekl, aby šla s ní, než si pro ni přijde ...
Slečna Sophie nevěnovala Luce žádnou pozornost. Jen chodila po místnosti a zapalovala svíčku po svíčce. Poklekla u každé z nich a dál něco zpívala v jazyce, který Luce neznala. Díky světlu svíček Luce zjistila, že kaple byla čistá a dobře udržovaná. Což muselo znamenat, že to není příliš dlouho, co tady nahoře někdo byl.
Ale je slečna Sophie jediná, kdo má na akademické půdě klíče od těchhle skrytých dveří? Ví vůbec někdo jiný, že tohle místo existuje?
Červené tašky na stropě byly šikmé a nerovnoměrné. Široká a vybledlá tapiserie halila zdi. Líčila příběh nějakého poločlověka. Byl napůl ryba a bojoval na rušném moři.
Vepředu byl malý oltář a několik řádek jednoduchých dřevěných lavic, které ležely na kamenné podlaze. Luce se zběsile rozhlížela po nějakém východu. Ale nebyly tam žádné jiné dveře ani okna.
Luce se třásly nohy vztekem a strachem. Byla v agónii kvůli Penn, která ležela zrazená na úpatí schodů.
"Proč to děláte?" zeptala se a opřela se proti zavřeným dveřím klenuté kaple. "Věřila jsem vám."
"To je tvoje vina, drahoušku," řekla slečna Sophie a zkroutila Luce paži za záda. Pak jí vrátila dýku na krk. Došla s ní až do uličky kaple. "Důvěra se dá v nejlepším případě označit za neopatrnost. V tom nejhorším je to dobrá cesta k tomu, se nechat zabít."
Slečna Sophie tlačila Luce k oltáři. "Teď si drahoušku lehneš, viď?"
Vzhledem k tomu, že byl nůž stále příliš blízko k jejímu hrdlu, Luce udělala, co jí bylo řečeno. Cítila, jak se jí chladné ostří dotklo krku. Sáhla si na něj tam, kde se ho dotkl nůž. Když se podívala na prsty, měla na nich kapky krve. Slečna Sophie jí praštila přes ruku.
"Myslíš si, že tohle je špatné, ale měla bys vidět, co se právě teď děje venku," řekla, což donutilo Luce se zachvět. Daniel byl venku.
Oltář byl bílý a čtvercový. Byla to kamenná deska větší, než byla Luce. Cítila, jak jí pomalu ovládá chlad a zoufalství, když vylezla na vrchol oltáře. Představila si, jak se lavice zaplnily stíny, které čekají na mučení, které ji čeká. Podívala se přímo nad sebe a viděla, že na stropu téhle rozlehlé kaple bylo velké barevné okno. Mělo komplikovaný geometrický květinový vzor s červenými a fialovými růžemi a pozadí barvy námořnické modři. Bylo by to asi mnohem hezčí, kdyby to Luce mohla vidět zvenku.
"Podívejme se, kam jsem to jenom ... ach,ano!" Slečna Sophie sáhla pod oltář a vyndala tlusté lano. "Teď se moc nevrť," řekla a mávla nožem směrem k Luce. Pak se pustila do toho, aby jí svázala pomocí čtyř děr na vrcholech oltáře. Přivázala jí za kotníky a zápěstí. Luce se snažila z lan vykroutit. Byla svázána jako nějaký druh oběti. "Perfektní," řekla slečna Sophie, která právě dokončila poslední složitý uzel.
"Všechno jste to měla naplánované," uvědomila si Luce zděšeně.
Slečna Sophie se usmála stejně sladce, jako když na ní Luce první den narazila v knihovně. "Řekla bych ti, že to není nic osobního Lucindo, ale ve skutečnosti to osobní je," zachechtala se. "Dlouho jsem čekala na okamžik, kdy s tebou budu konečně sama."
"Proč?" zeptala se Luce. "Co ode mě chcete?"
"Od tebe? Jen tě odstranit," řekla slečna Sophie. "Je to Daniel, koho chci osvobodit."
Nechala Luce na oltáři a přešla k blízkosti jejích nohou. Zvedla knihu od Grigoriho a položila jí na pult. Pak začala rychle listovat stránkami. Luce si vzpomněla na okamžik, když tu knihu poprvé otevřela a uviděla svůj obličej vedle toho Danielova. V tu chvíli jí došlo, že je to anděl. Nic o tom nevěděla, a přesto cítila jistotu, že ta fotografie znamenala, že ona a Daniel můžou být spolu.
Teď cítila, že je to nemožné.
"Ty tu jen ležíš a vzdycháš nad ním, není to tak?" zeptala se slečna Sophie. S plácnutím zavřela knihu a praštila do ní pěstí. "To je právě ten problém."
"Co je to s vámi?" Luce se napjala proti lanům, kterými byla přivázaná k oltáři.
"Ty se stále staráš jen o Daniela, ale já cítím s každým, nebo spíš v první řadě jen s těmi, kteří pochází z našich řad." Tak s tímhle psychologie nemá nic společného.
"Chtěla bych si promluvit s tím, kdo si usmyslel, že je dobrý nápad dát osud nás všech nesmrtelných, do rukou jednoho páru roztoužených dětí."
Zvedla pěst vysoko do vzduchu. "Chtějí, aby se porušila rovnováha? Fajn. Ukážu jim porušení rovnováhy."
Dýka v její ruce se zaleskla ve světle svíček.
Luce odklonila oči od čepele. "Jste blázen."
"Jestli to, že chci zasadit poslední ránu k tomu, aby skončila ta nejdelší a největší bitva, znamená, že jsem blázen" -tón slečny Sophie naznačoval, že Luce se nikdy víc nedozví- "pak jsem."
Představa, že by slečna Sophie mohla mít slovo v konci téhle války, Luce ani nenapadla. Daniel v té bitvě právě teď venku bojoval. Co se děje tady nemohla srovnávat s tím, co se dělo tam. Bez ohledu na to, že slečna Sophie přešla na druhou stranu.
"Řekli, že nastane peklo na zemi," zašeptala Luce. "Konec všech dnů."
Slečna Sophie se začala smát. "Zdá se, že způsob, jak toho docílit, jsi ty. Je to opravdu takové překvapení, že jsem jedna z těch dobrých, Lucindo?"
"Kdybyste stála na straně dobra," odsekla jí Luce, "nechtěla byste konec světa."
Slečna Sophie se usmála, jako by na tyhle slova Luce čekala. "Tvoje smrt je to, co Daniela postrčí. Tím správným směrem."
Luce se svíjela na oltáři. "Vy-vy byste mi neublížila."
Slečna Sophie přešla zpátky k ní a pohladila jí po tváři. Umělá vůně dětského pudru na staré ženě naplnila Luce nos a to jí umlčelo.
"Samozřejmě, že ti ublížím," řekla slečna Sophie a uvolnila si svoje stříbrné, rozcuchané vlasy. "Jsi prototyp člověka, z kterého mám jen migrénu."
"Ale já se vrátím. Daniel mi to řekl." Luce polkla. Za sedmnáct let.
"Oh, ne nevrátíš. Tentokrát už ne," řekla slečna Sophie. "První den, kdy jsi vstoupila do mé knihovny, jsem viděla něco v tvých očích. Jen jsem si nemohla vzpomenout, co to je."
Usmála se na Luce. "Setkala jsem se s tebou už mnohokrát předtím, Lucindo, ale po většinu času jsi byla naprosto nudná."
Luce ztuhla. Cítila se odhalená na tomhle oltáři. Jako by byla nahá. Jedna věc byla, že se s Danielem setkávala v minulých životech - ale znali jí ostatní taky?
"Tentokrát," slečna Sophie pokračovala, "jsi měla v očích jiskru. Originální jiskru. Stále jsem to ale nepochopila, až do dneška. Když jsi udělala chybu a řekla mi o tvých rodičích."
"O mých rodičích?" zasyčela Luce.
"Ano, moje drahá. To je důvod, proč ses vracela znovu a znovu. Tolikrát ses narodila jen kvůli tomu, že jsi byla křesťanka. Tentokrát tě ale tvoji rodiče nepokřtily a tys tím opustila svou malou nesmrtelnou duši." Dramaticky pokrčila rameny. "Žádný rituál, kterým tě k sobě přijme náboženství se rovná žádná reinkarnace pro Luce. Malá, ale zásadní mezera ve tvém cyklu."
Mohlo to být to, na co Arriane a Gabbe narážely na hřbitově?
Hlava Luce začala pulzovat. Začala vidět rudě a slyšela zvonění v uších. Pomalu zamrkala. Měla pocit, že nemůže otevřít víčka. Jako by jí hlava vybuchla. Byla ráda, že leží. Jinak by nejspíš omdlela.
Pokud byl tohle opravdu konec ... dobře, asi to tak mělo být. Slečna Sophia se naklonila k obličeji Luce a spolu se slovy na Luce dopadlo pár kapek slin.
"Když dnes v noci zemřeš-zemřeš. To je všechno. Kaput. Už nikdy nebudeš víc, než jsi byla doteď: hloupá, sobecká, neznalá, rozmazlená holčička, která si myslí, že celý její život závisí na tom, jestli jí pozve na rande jeden hezký chlapec ze školy. Dokonce, i když tvoje smrt poslouží k něčemu tak dlouho očekávanému, nádhernému a velkolepému, vychutnám si tenhle okamžik. Až tě budu zabíjet."
Luce sledovala, jak slečna Sophie zvedla nůž a dotkla se prstem jeho ostří. Mysl Luce se zapotácela. Za celý den toho bylo tolik, co musela zpracovat. Tolik lidí jí řeklo tolik různých věcí.
Teď byla dýka namířená na její srdce.
Její oči se rozšířily, když ucítila tlak ostří na své hrudi. Slečna Sophie jím pomalu pohybovala prostorem mezi jejími žebry.
V tu chvíli jí došlo, že přece jen něco ze šílené řeči slečny Sophie, bylo pravdivé. Bylo to, že stále doufala v moc opravdové lásky -o které si konečně uvědomila, že ji cítila- tak naivní?
Po tom všem zjistila, že pravá láska nemůže vyhrát tu bitvu, která zuří venku.
Možná ani nebylo možné, aby jí zachránila od smrti na tomhle oltáři.
Ale muselo to tak být. Její srdce stále ještě bilo pro Daniela, a i když se to brzy změní, něco uvnitř Luce věřilo v lásku, v její moc, která jí proměnila na její lepší verzi. Věřila, že jí a Daniela ještě čeká něco hezkého a dobrého.
Luce vykřikla, když jí dýka pronikla kůží. Pak byla v šoku, když se barevné sklo roztříštilo. Zdálo se, že ho něco rozbilo. Vzduch kolem ní se naplnilo světlem a hlukem.
Duté, nádherné hučení. Oslepující jas.
Takže zemřela.
Dýka prošla jejím tělem hlouběji, než to cítila. Luce se teď posune na další místo. Jak jinak by si mohla vysvětlit zářící, duhové tvary vznášející se nad ní? Sestupovali z nebe a kolem nich byla nebeská záře.
Bylo těžké něco uvidět v téhle teplé světle stříbrné záři.
Něco sklouzlo po její kůži. Ten dotek byl jako nejměkčí samet. Jako pusinky na dortu.
Lana, která jí svazovala ruce a nohy se uvolnila a ona její tělo bylo volné -nebo možná její duše- a mohla plavat až do nebe.
Ale pak zaslechla kňourání slečny Sophie. "Ještě ne! Přišli jste příliš brzy!" Stará žena trhaně odhodila dýku od hrudi Luce.
Luce rychle zamrkala. Její zápěstí. Volné. Její kotníky. Volné.
Drobné střepy modrého, červeného, zeleného a zlatého skla, byly po celé její kůži, oltáři i podlaze pod ním.
Zapichovaly se jí do kůže, když je ze sebe otřepávala. Zanechávaly za sebou tenké stopy krve.
Přimhouřila oči na zející díru ve stropě.
Nebyla mrtvá, ale zachráněná. Anděly.
Daniel si pro ni přišel.
Kde byl? Sotva ho mohla vidět. Chtěla se brodit prsty ve světle až by ho našla a sevřela jeho zadní část krku. Nikdy, nikdy, nikdy by ho už nenechala jít.
Živé duhové tvary se vznášely kolem těla Luce. Místnost byla plná zářícího peří.
Hrnuli se k ní. Sklonily se k jejímu tělu v místech, kde byla pořezaná od skla. Pruh průsvitného světla smýval krev z jejích rukou a z malého šrámu na její hrudi, dokud nebyla úplně uzdravená.
Slečna Sophie běžela k protější zdi a horečně hrabala po cihlách ve snaze najít tajné dveře.
Luce ji chtěla zastavit -aby se zodpovídala za to, co udělala, a co málem udělala- ale pak se část stříbrné záře začala měnit na slabý fialový odstín a pomalu se z ní tvořil obrys postavy. Jasné pulzující světlo naplnilo místnost.
Světlo bylo tak jasné, že mohlo zastínit slunce. Stěny se zatřásly a svíčky se viklaly v jejich bronzových držácích. Děsivá tapiserie se třepotala na kamenné zdi.
Slečna Sophie se krčila a třásla se, když se jí záře dotkla. Luce ale cítila příjemné brnění až v morku kostí. A když se husté světlo šířilo spolu s teplem místností, zastavilo se před Luce a změnilo se v formu, kterou Luce uctívala a zbožňovala.
Daniel stál před ní před oltářem. Neměl tričko a byl bosý. Měl na sobě jen bílé plátěné kalhoty.
Usmál se na ni, pak zavřel oči a pomalu spustil paže podél svých boků.
Pak se pohyboval opatrně a velmi pomalu, jako by jí nechtěl šokovat. Zhluboka vydechl a rozvinul svá křídla. Objevovali se postupně. Začaly růst u jeho lopatek. Byly širší a tlustější, když se pomalu rozrůstaly směrem nahoru a do strany. Luce očima přejela přes jeho hrany. Toužila se jich dotknout rukama, tvářemi, rty. Jeho křídla začala zářit duhovými barvami. Stejně jako v jejím snu. Teprve teď, když konečně znala pravdu, se mohla poprvé podívat na jeho křídla bez kulení očí a pocitu slabosti.
Mohla se kochat Danielovou krásou.
Stále zářil. Jako kdyby světlo vycházelo z jeho útrob. Mohla jasně vidět jeho fialovošedé oči a jeho plná ústa. Jeho silné ruce a široká ramena. Mohla se natáhnout a najít se v tom světle plném lásky.
Natáhl se k ní. Luce zavřela oči pod jeho dotekem. Očekávala něco jiného. Něco, co její lidské tělo nebude moct vydržet. Ale ne. Byl to jednoduchý a konejšivý dotek Daniela.
Sáhla mu na záda a položila prst na jeho křídla. Její dotek byl nervózní, jako by mohla dostat nějakou ránu. Když se její prsty ale dotkly křídel, byly měkčí než samet nebo plyšový koberec. Přesně takhle by si představovala načechraný, slunečný mrak, kdyby si na něj mohla sáhnout.
"Jsi tak ... krásný," zašeptala mu do hrudi. "Já, myslím tím, ty jsi byl krásný vždycky, ale teď-"
"Děsí tě to?" zašeptal. "Zraňuje tě dívat se na mě?"
Zavrtěla hlavou. "Myslela jsem, že by mohlo," řekla a vrátila se zpátky do svých snů. "Ale ne, nezraňuje."
S úlevou si povzdechl. "Chci, aby ses se mnou cítila v bezpečí."
Světlo, které zářilo kolem něj, vypadalo jako konfety. Daniel si ji přitáhl k sobě. "Je toho moc, čemu musíš porozumět."
Sklonila hlavu a rozevřela rty. Byla dychtivá po polibku. Hlasité bouchnutí dveří ji vyrušilo. Slečna Sophie byla na schodech. Daniel mírně přikývl a svítící postava vyrazila tajnými dveřmi k ženě.
"Co to bylo?" zeptala se Luce a dívala se svítící postavou za dveřmi.
"Pomocník." Daniel jí otočil bradu zpátky k němu.

Kapitola 18 2/2

13. listopadu 2011 v 11:50 | Aďa

Bylo to poprvé, co ta slova vyslovila nahlas. Bylo jí jen líto, že ty dvě nejdůležitější slova směřovala k slečně Sophii a ne k Danielovi. Otočila se k němu. Jeho oči zářily. "Je to tak," řekla mu. "Miluju tě."

Tlesk.

Tlesk. Tlesk.

Tlesk. Tlesk. Tlesk. Tlesk.

Pomalý, hlasitý potlesk se k nim rozezněl od stromů.

Daniel sebou trhl a otočil se směrem k lesu. Ztuhnul.

Luce se vrátil zpátky její starý strach. Cítila, jak se stíny chvějí z toho, co vidí v lese. Byly vyděšení z něčeho, co viděly dřív než ona.

"Ach, bravo. Bravo! Opravdu se to dotklo mé duše-ale moc se mě nedotýkají tyhle dny, je smutné, že to musím říct."

Cam vstoupil na mýtinku. Jeho oči byly lemovány tlustým, třpytivým zlatým stínem. Svítily, jako měsíc, takže vypadal jako divoká kočka.

"Tohle je tak neuvěřitelně sladké," řekl. "A on tě prostě miluje taky-nebo ne, milovníku? Nebo ne, Danieli?"

"Came," varoval ho Daniel. "Nedělej to."

Kapitola 18

13. listopadu 2011 v 11:49 | Aďa
Luce stačil jediný pohled na chvějící se světlo dole na hřbitově a rozběhla se. Klopýtala přes rozbité náhrobní kameny, přičemž Penn a slečna Sophia byli daleko za ní. Bylo jí jedno, že ostré, pokroucené větve dubu jí škrábají do rukou a obličeje, když běžela, nebo že se zamotává do tlustých shluků plevele.
Musela se dostat dolů.
Měsíc byl za mrakem a nabízel jen málo světla, ale byl tady i jiný zdroj-přicházel z dolní části hřbitova.
Z cíle její cesty. Vypadalo to jako obrovský bouřkový mrak. Jen se to dělo na zemi.
Stíny jí varovaly, uvědomila si. Už celé dny. Teď se jejich temná show proměnila v něco, co Penn nemohla vidět. A další studenti, kteří běželi dopředu, si toho museli všimnout taky. Luce nevěděla, co to mohlo znamenat.
Věděla jen to, že byl Daniel dole s tou zlověstnou svítící věcí ... všechno to byla její vina.
Plíce jí hořely, ale ona stále viděla jeho obraz, jak stál pod broskvoní. Nemůže se zastavit, dokud ho nenajde-musí ho najít, strčit mu knihu pod nos a plakat, že její část mu věřila celou dobu, jen se příliš bála přijmout jejich nevyzpytatelnou historii.
Musela mu říct, že se už nebude bát a nebude ho odhánět pryč, teď už ne. Už nikdy. Protože ona ví, že už pochopila něco, co jí trvalo příliš dlouho uvědomit si. Něco divokého a podivného-že jejich zkušenosti z minulých životů jsou více či méně uvěřitelné.
Věděla kdo - ne, co byl Daniel. Její část si to uvědomila sama-že už spolu dřív žili, a že ho milovala. Jen nerozuměla, co to znamená. Co tohle všechno znamená -to, jak jí to táhne k Danielovi, její sny- pro teď.
Ale na ničem z toho nezáleželo, pokud se nedostane tam dolů v čas a nenajde nějaký způsob, jak zahnat stíny. Na ničem z toho nezáleželo, pokud se nedostane včas k Danielovi.
Běžela dolů z kopce, na které byly všude rozbité hroby. Střed hřbitova byl ještě ale daleko.
Za ní se ozvaly kroky a pak pronikavý hlas.
"Pennyweather!" Byla to slečna Sophie. Luce se na ní podívala. Volala přes rameno na Penn, která opatrně překračovala náhrobní kameny. "Jsi pomalejší, než blížící se Vánoce!"
"Ne!" zakřičela Luce. "Penn, slečno Sophie. Nechoďte dolů!" Nemůže být zodpovědná za ohrožení někoho dalšího stíny.
Slečna Sophie ztuhla a svalila se na bílý náhrobek. Zírala na oblohu, jako by Luce vůbec neslyšela. Zvedla tenké paže před sebe do vzduchu, jako by se chtěla krýt. Luce přimhouřila oči do noci a zatajila dech. Něco se pohybovalo směrem k nim. Vlálo to ve větru a šel z toho chlad.
Zpočátku si myslela, že to byli stíny, ale tohle bylo něco jiného. Děsivějšího. Jako zubatý, nepravidelný závoj, plný temných kapes. Jakoby filtroval oblohu. Tenhle stín byl vyroben z milionu malých černých kousků. Chvějící se temnota vlála ve vzduchu a rozprostírala se do všech směrů.
"Kobylky?" zakřičela Penn.
Luce se otřásla. Silný stín byl ještě daleko, ale hluboko uvnitř cítila, jak se každou vteřinu přibližuje.
Zvuk, který vydával zněl stejně jako tlukot křídel tisíce ptáků. Vypadal jako nepřátelská temnota, která se rozprostírala na zemi. Přicházel. Chystalo se to na ní zaútočit. Možná to dnes chtělo zaútočit na všechny.
"Tohle není dobré!" zakřičela slečna Sophie na oblohu. Tahle věc by se neměla dít!"
Penn udýchaně zastavila vedle Luce. Vyměnili si zmatený pohled. Na Penninu horním rtu se leskly korálky potu a její fialové brýle jí klouzaly, jak se potila.
"Zbláznila se," zašeptala Penn a trhla palcem směrem ke slečně Sophii.
"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Ona ví hodně věcí. A pokud se slečna Sophie bojí, neměla bys tady být, Penn."
"Já?" zeptala se zmateně Penn. Pravděpodobně proto, že od prvního dne to byla ona, kdo řídil Luce. "Myslím si, že by tu neměla být ani jedna z nás."
Luce cítila bodnutí v hrudi. Bylo podobné tomu, které cítila, když se musela rozloučit s Callie. Odvrátila se od Penn. Teď byl mezi nimi rozkol. Museli se rozdělit. Kvůli minulosti Luce. Nenáviděla to, ale musela to udělat. Věděla, že to bylo lepší a bezpečnější, pokud se rozdělí.
"Musím tu zůstat," řekla a zhluboka se nadechla, "musím najít Daniela. Měli byste se vrátit na kolej. Penn, prosím."
"Ale ty a já," řekla Penn chraptivě. "Byli jsme jediné-"
Luce už neslyšela konec věty, kterou jí říkala Penn. Rozběhla se směrem ke středu hřbitova. Směrem k mauzoleu, kde viděla osamělého Daniela v Den rodičů.
Když doběhla za poslední náhrobky, skočila dolů z vlhkého svahu přímo do hnijícího kompostu. Nakonec se zvedla a znovu se rozběhla. Zastavila se až před obřím dubem v centru hřbitova. Bylo jí horko a bylo vyděšená a frustrovaná. Opřela se o kmen stromu. Pak ho uviděla skrz větve.
Daniel.
Vydechla všechen vzduch, který měla v plicích a ucítila slabost v kolenou. Jeden pohled z dálky na jeho tmavý profil, tak krásný a majestátní, jí řekl, že všechno, co Daniel řekl -i jedna velká věc, na kterou přišla na vlastní pěst- všechno byla pravda.
Stál na vrcholu mausolea a měl zkřížené ruce. Díval se tam, kde mu nad hlavou právě prošel černý mrak, který vydával rušivý zvuk. Slabé měsíční světlo, které pocházelo ze srpku měsíce, bylo překryto mrakem a široká střecha krypty padla do temnoty.
Rozběhla se k němu přes měkký španělský mech. Pak proběhla kolem staré nakloněné sochy.
"Luce!" Zpozoroval jí, když se blížila k mausoleu. "Co tady děláš?" V jeho hlase neznělo žádné štěstí z toho, že ji vidí - spíš šok a zděšení.
Je to moje chyba, chtěla na něj zakřičet, když se blížila k mauzoleu. Věřím ti. Věřím v náš příběh. Odpusť mi, že jsem tě tu nechala. Už to nikdy neudělám.
Byla tu ještě jedna věc, kterou mu chtěla říct. Ale on byl vysoko nad ní, hrozné stíny byly příliš hlasité a vzduch byl moc hustý na to, aby jí slyšel z místa, kde stál.
Hrobka byla z mramoru. Na basreliéfu sochy pávu byl malý výstupek, který Luce použila, aby se dostala nahoru. Obvykle chladný kámen byl teplý na dotek. Její zpocené dlaně po něm několikrát sklouzly, když je napnula, aby se dostala nahoru. Chtěla se dostat k Danielovi, aby jí mohl odpustit.
Byla jen kousek nad zemí, když jí někdo poklepal na rameno. Otočila se a zalapala po dechu. Když uviděla, že je to Daniela, tratila rovnováhu. Chytil ji a objal ji pažemi kolem pasu, než mohla spadnout na zem.
Ale on byl v tomhle životě mnohem déle.
Skryla si tvář do jeho ramene. A i když měla stále ještě strach, v jeho náručí se cítila, jakoby plavala v moři a konečně dosáhla břehu, jako cestovatel, který se vrátil po dlouhém, tvrdém a náročném výletu konečně domů.
"Vybrala sis pro návrat špatnou chvíli," řekl. Usmál se, ale jeho úsměv byl zatížený starostmi. Jeho oči ale stále hleděly do nebe.
"Vidíš to taky?" zeptala se.
Daniel se na ní podíval. Nedokázal jí odpovědět. Jeho ret se chvěl.
"Samozřejmě, že ano," zašeptala. Vším tímhle přece procházeli spolu. Stíny, jeho příběhem, jejich minulostí. Vhrkly do ní duševní slzy. "Jak mě můžeš milovat?" vzlykla. "Jak při mě můžeš stát?"
Vzal její obličej do rukou. "Co to povídáš? Jak to jen můžeš říct?"
Její srdce rychle uhánělo.
"Protože ..." polkla. "Jsi anděl."
Jeho ruce zmalátněly. "Co jsi to řekla?"
"Jsi anděl, Danieli. Vím to," řekla. Cítila, jak se v ní něco zlomilo. Stále se to rozšiřovalo a rozšiřovalo a hrozilo, že to vytryskne ven. "Neříkej mi, že jsem blázen. Mám o tobě sny. Sny, které jsou příliš reálné na to, abych je mohla zapomenout. Sny, které mí říkaly, že mě miluješ ještě předtím, než jsi mi řekl první hezkou věc." Danielovi oči se nezměnily.
"Sny, kde máš křídla a držíš mě vysoko na nebi. Nechtěla jsem si to připustit. Přesto vím, že jsem tam byla ve tvém náručí, jako už tisíckrát předtím." Dotkla se jeho tváře. "Vysvětluje to, jak ladně se pohybuješ a knihu tvého předchůdce. Proč tě nikdo nepřišel navštívit na Den rodičů. Způsob, jakým plaveš. A proč, když mě políbíš, mám pocit, že jsem v nebi." Zarazila se, aby chytila dech. "A proč můžeš žít věčně. Jediné co to nevysvětluje je to, co děláš na zemi se mnou. Protože já jsem jen ... já." Podívala se znovu na oblohu a uviděla černé stíny. "Mám toho tolik na svědomí."
Barva z jeho obličeje zmizela. Luce si z toho mohla vyvodit pouze jeden závěr.
"Ty to pořád ještě nevíš. Nevíš proč." řekla.
"Ne, já nechápu, co tady pořád děláš."
Zamrkala a lehce přikývla. Pak začala odcházet.
"Ne!" Přitáhl si jí zpátky. "Neodcházej. Já jen že. Tys nikdy-my jsme se nikdy ... nedostali tak daleko." Zavřel oči. "Řekneš to znovu?" Zeptal se skoro stydlivě. "Řekneš mi ... co jsem?"
"Jsi anděl," opakovala pomalu. Byla překvapená, že vidí Daniela zavírat oči a sténat rozkoší. Skoro, jakoby se líbali. "Jsem zamilovaná do anděla." Teď byla ona ten, kdo chtěl zavřít oči a sténat. Naklonila hlavu. "Ale v mých snech, tvoje křídla-"
Horký vítr do nich narazil a prakticky vyrazil Luce z náruče Daniela. Zakryl její tělo tím svým. Mračno stvořené ze stínů se usadilo na stromech za hřbitovem. Ozývaly se z nich prskavé zvuky. Teď se spojily v jeden obrovský stín.
"Ach Bože," zašeptala Luce. "Musím něco udělat. Musím to zastavit-"
"Luce-" Daniel ji pohladil po tváři. "Podívej se na mě. Neudělala jsi nic špatného. A s tímhle" -ukázal na stín- "nemáš nic společného." Zavrtěl hlavou. "Proč sis vůbec někdy myslela, že jsi vinná?"
"Protože," řekla, "celý svůj život jsem vídala tyhle stíny-"
"Měl jsem něco udělat, když jsme byli u toho jezera a já si uvědomil, co se stalo. Je to poprvé co je vidíš-vyděsilo mě to."
"Jak můžeš vědět, že to není moje vina?" zeptala se a myslela na Trevora a Todda. Stíny vždycky přišli k ní jen předtím, než se stalo něco hrozného. Políbil jí do vlasů.
"Stíny, které vidíš, jsou takzvaní Vyhlašovatelé. Vydají nebezpečně, ale nemůžou ti ublížit. Všechno co dělají je, že vyhodnocují situaci a dávají o ní zprávu. Drbny. Démonická verze party bab ze střední dívčí školy."
"Ale co tyhle?" Ukázala na stromy, které lemovaly obvod hřbitova. Protékala jimi hustá temnota. Daniel se na ně podíval s klidným pohledem. "To jsou stíny, kterým se říká Hlasatelé. Povolávají k bitvě."
Luce se paže i nohy zalily studeným strachem. "Co ... ehm ... k jaké bitvě?"
"Té velké," řekl prostě a zvedl bradu. "Ale právě teď to jen zkouší. Ještě stále máme čas."
Za nimi si někdo odkašlal a Luce nadskočila. Daniel se uklonil na pozdrav slečně Sophii, která stála ve stínu mauzolea. Její vlasy se uvolnily z drdolu a vypadaly nepoddajné a divoké. Stejně jako její oči. Pak za slečnou Sophií vystoupil někdo jiný. Penn. Měla ruce nacpané do kapes svého saka. Její tvář byla stále červená a vlasy měla vlhké potem.
Pokrčila na Luce rameny, jako by chtěla říct: já sakra nevím, co se děje, ale nemůžu tě jen tak opustit.
Luce se na ní usmála. Slečna Sophia vystoupila a zvedla knihu. "Naše Lucinda udělala malý výzkum."
Daniel si třel čelist. "Ty jsi četla ty staré věci? Nikdy to nemělo být napsáno." Znělo to téměř ostýchavě. Luce zapadnul kousek skládačky na své místo.
"To jsi napsal ty," řekla. "Napsal jsi poznámku na okraj a vložil tam tu fotografii nás dvou."
"Ty jsi našla tu fotografii," řekl Daniel s úsměvem. Přitiskl jí k sobě blíž, jakoby v něm zmínka o fotografii vyvolala nějakou vzpomínku. "Samozřejmě."
"Trvalo mi chvíli to pochopit, ale když jsem viděla, jak šťastní jsme byli, něco se ve mně otevřelo. A já pochopila."
Položila mu ruku kolem krku a přitáhla si jeho tvář k její. Nestarala se o to, že jsou tam slečna Sophie a Penn. Když se Danielovy rty dotkly těch jejích, celý tmavý a hrozný hřbitov zmizel-staré hroby i stíny, obtočené kolem stromů, dokonce i měsíc a hvězdy nad nimi. Poprvé, když uviděla obrázek z Helstonu, měla strach. Myšlenka na všechny ty minulé životy-bylo toho příliš mnoho. Ale teď v náručí Daniela cítila, jak všechno zapadá dohromady. Byla to ona, kdo se do Daniela zamilovával znova a znova.
Tolik lásky vytékalo z jejího srdce a duše pryč z jejího těla a vyplnilo prostor mezi nimi.
Konečně si uvědomila, co řekl Daniel o stínech: neexistuje žádný důvod k tomu, aby se cítila provinile. Mohla to být pravda? Byla nevinná, co se týkalo smrti Trevora s Todda, jak tomu až doteď věřila?
V okamžiku, kdy se sama sebe zeptala, věděla, že měl Daniel pravdu. Cítila, jakoby se probudila z dlouhého, špatného snu. Cítila se jako dívka s ostříhanými vlasy a dlouhými černými volnými šaty. Už nebyla problémová. Necítila neustálý strach. Znala pravý důvod, proč se dostala do téhle polepšovny.
"Daniely," řekla a jemně mu zatlačila ramena dozadu, aby se na něj mohla podívat. "Proč jsi mi neřekl dřív, že jsi anděl? Proč jsi mi neřekl o tom, že jsi zatracený?"
Daniel se na ní nervózně podíval.
"Nejsem blázen." Ujistila ho. "Jen se ptám."
"Nemohl jsem ti to říct," řekl, "všechno je to moc komplikované. Až doteď jsem nevěděl, že bys na to mohla přijít sama. Kdybych ti to řekl příliš rychle v nevhodnou dobu, znovu bys mi zmizela a já bych na tebe musel čekat. Už jsem čekal tak dlouho."
"Jak dlouho?" zeptala se Luce.
"Ne tak dlouho, abych zapomněl, že ty za to všechno stojíš. Za každou oběť. Každou bolest." Daniel zavřel na chvíli oči. Pak se podíval na Penn a slečnu Sophii.
Penn seděla zády k nim na černém náhrobku obrostlém mechem. Kolena měla pokrčená a nich měla položenou bradu. Zaníceně si kousala nehty. Slečna Sophie měla ruce v bok. Vypadala, jako by chtěla něco říct. Daniel ustoupil a Luce ucítila náhlý závan chladného vzduchu mezi nimi. "Jen mám stále strach, že bys každou chvíli mohla-"
"Danieli-" řekla slečna Sophie káravě.
Mávl na ni. "Naše bytí spolu není tak jednoduché, jak bych chtěl."
"Samozřejmě, že ne," řekla Luce. "Myslím tím, jsi anděl, ale teď když to vím, tak-"
"Lucindo Priceová." Tentokrát to byla Luce, kdo byl objektem hněvu slečny Sophie. "To co ti teď Daniel říká nechceš vědět," varovala jí. "A ty Danieli nemáš právo jí to říkat. Zabije jí to-"
Luce zavrtěla hlavou na zmatenou poznámku slečny Sophie. "Myslím, že bych trochu pravdy přežila."
"Není to trochu pravdy," řekla slečna Sophie a vykročila vpřed. Stoupla si mezi ně. "A nepřežiješ to. Jako jsi to nepřežila od Pádu posledních tisíc let."
"Danieli, o čem to mluví?" Luce vykročila dopředu a chtěla ho vzít za zápěstí, ale slečna Sophie jí v tom zabránila. "Zvládnu to," řekla Luce a nervozitou se jí zkroutil žaludek. "Já už nechci žádné další tajemství. Miluju ho."

Kapitola 17 2/2

13. listopadu 2011 v 11:48 | Aďa
Šla do rohu, směrem k počítačům v zadní části knihovny, kde si myslela, že by mohla najít Penn. Luce běžela a narazila do slečny Sophie. Obě zakoply. Slečna Sophie se chytila Luce, aby nespadla. Měla na sobě módní džíny, dlouhou bílou halenku s korálky a červený svetr ovázaný kolem ramen. Její kovové zelené brýle měla zavěšené na řetízku z korálků kolem krku. Luce byla překvapená, jak pevné její sevření bylo.
"Promiňte," zamumlala Luce.
"Děje se něco, Lucindo?" Slečna Sophie jí položila dlaň na čelo. Její ruce voněly po dětském pudru a Luce ta vůně naplnila nos. "Nevypadáš dobře."
Luce se nechtěla rozplakat jen kvůli tomu, že si o ní dělala milá knihovnice starosti. "Není mi moc dobře."
"Věděla jsem to," řekla slečna Sophie. "Dnes jsi nebyla ve škole a ani včera na sociálním večeru. Myslíš si, že budeš potřebovat lékaře? Kdyby mi moje lékárnička neshořela v ohni, změřila bych ti teplotu tady."
"No, dobře, já nevím." Luce držela knihu na prsou a přemýšlela, co jí vlastně říkala slečna Sophie, počínaje začátkem ... a to bylo kdy?
Jenže nemusela. Slečna Sophie se podívala na knihu a vzdychla. Pak věnovala Luce vševědoucí pohled. "Takže jsi jí nakonec našla? Pojď, musíme si promluvit."
Dokonce i knihovnice ví toho o jejím životě víc, než ona.
Nebo životech? Nemohla přijít na to, co to všechno znamená nebo jestli to bylo vůbec možné. Následovala slečnu Sophii ke stolu v zadním rohu studijní části knihovny. Koutkem oka mohla vidět Arriane a Rolanda, ale zdálo se, že jsou alespoň z doslechu.
"Jak jsi na to narazila?" slečna Sophie pohladila Luce po ruce a nasadila si brýle. Její malé tmavé oči za brýlemi zajiskřily jako korálky a zkoumaly jí. "Neboj se. Nejsi v průšvihu, drahá."
"Já nevím. Penn a já jsme jí hledaly. Bylo to hloupé. Mysleli jsme si, že byl autor příbuzný Daniela, ale nevěděli jsme to jistě. Kdykoliv jsme se šli podívat, jestli je v knihovně, vypadalo to, jako by si jí právě někdo vypůjčil. Pak, když jsem se večer vrátila domů, už byla u mě v pokoji, nechala jí tam Penn-"
"Takže Pennyweather zná obsah téhle knihy?"
"Nevím," řekla Luce a zavrtěla hlavou. Cítila se naštvaná, že nemohla mlčet. Slečna Sophia byla jako babička, kterou Luce nikdy neměla. Její vlastní babička považovala za velký nakupovací výlet to, když šla do obchodu s potravinami. Kromě toho se cítila dobře, že si s někým mohla promluvit.
"Nechtěla jsem za ním jít, protože se obvykle chová strašně divně, ale včera večer jsme se políbili a zůstali jsme spolu dlouho, a pak-"
"Promiň, drahoušku," řekla slečna Sophie příliš hlasitě, "ale řekla jsi právě, že jste se s Danielem Grigorim políbili?"
Luce si zakryla pusu oběma rukama. Nemohla uvěřit, že to právě vyslovila přes slečnou Sophií. Musí být opravdu ztracená. "Je mi to líto. Vím, že je to zcela irelevantní. A trapné. Nevím, prostě mi to vyklouzlo." Cítila, jak jí hoří tváře.
Už bylo příliš pozdě. Celá studijní sekce to věděla. Arriane zaburácela na Luce: "Děkujeme za vyprávění!" Její obličej vypadal šokovaně.
Ale slečna Sophie strhla pozornost Luce zpátky na sebe, když si vzala od Luce knihu. "Polibek mezi vámi není irelevantní drahoušku, je obvykle nemožný."
Pohladila si bradu a zadívala se na strop. "Což znamená ... dobře, tohle to nemůže znamenat ..." Prsty slečny Sophie začaly listovat knihou. Přelétla každou stránku zázračně rychlým tempem.
"Co tím myslíte ´obvykle´?" Luce se nikdy necítila tak vyloučená z vlastního života.
"Zapomeň na ten polibek." Slečna Sophie vzala Luce za ruku a pak jí zase stáhla. "To není ani polovina toho všeho. Polibek nic neznamená, pokud ..." zamumlala tiše a listovala stránkami zpátky.
Co slečna Sophie ví? Danielův polibek znamenal všechno. Luce sledovala, jak prsty slečny Sophie otáčejí jednu stránku za druhou, když něco upoutalo její pozornost.
"Vraťte se," řekla Luce a sáhla na ruku slečny Sophie, aby ji zastavila. Slečna Sophie se odklonila od knihy a nechala Luce, aby obrátila pár tenkých průsvitných stran dozadu.
Tady. Přitiskla si ruku na srdce. Byla tam série kreseb načrtnutá rukou. Bylo to nakresleno rychle, ale elegantně a jemně. Podle všeho někým s určitým talentem. Luce přejela prstem po kresbách, přičemž jím obkreslila obrys ramena ženy, která byla nakreslená zezadu. Měla vlasy svázané do nízkého uzlu. Obkreslila prstem holé koleno a pak přešla k tomu druhému. Pokračovala k úzkému pasu. Dlouhé tenké zápěstí ústilo do otevřené dlaně, v níž odpočívala velká pivoňka.
Luce se začaly třást prsty. V krku jí vyschlo. Nevěděla proč po tom všem, co dneska viděla a slyšela, jí zrovna tenhle krásný -tragický- osud konečně přivedl k slzám.
Ramena, kolena, zápěstí ... byla její vlastní. A ona věděla, že všechny ty obrázky byly nakreslené rukou Daniela.
"Lucindo." Slečna Sophie vypadala nervózně. Pomalu se odšoupávala židli od stolu. "Jsi v pořádku?"
"Ach, Daniel," zašeptala Luce a zoufale si přála být teď u něj. Setřela si slzy.
"Je zatracený, Lucindo," řekla slečna Sophie překvapivě ledovým hlasem. "Vy oba jste."
Zatracený. Daniel mluvil o tom, že je zatracený. To bylo jeho slovo, které mělo vystihovat tohle všechno. Ale on tak mluvil jen o sobě. Ne o ní.
"Zatracený?" opakovala Luce. Už nechtěla slyšet nic víc. Všechno co chtěla, bylo najít ho.
Slečna Sophie luskla Luce před obličejem prsty. Luce se setkala s jejíma očima. Její pohled byl pomalý a líný.
Usmála se na ní. "Ještě nejsi úplně vzhůru," zamumlala slečna Sophie. Zavřela s bouchnutím knihu a tím si získala pozornost Luce. Položila ruce na stůl. "Řekl ti něco? Po tom polibku, možná?"
"Řekl mi ..." začala Luce. "Zní to šíleně."
"To tyhle věci většinou znějí."
"Řekl, že mi dva ... už jsme několikrát byli milenci." Luce zavřela oči. Vzpomínala na dlouhý seznam svých minulých životů. Zpočátku jí ta myšlenka byla cizí, ale teď si zvykla na pomyšlení, že to byla asi ta nejromantičtější věc, co se kdy v historii stala. "Mluvil o všech těch dobách, kdy jsme se do sebe zamilovávali. V Riu, v Jeruzalémě, Tahiti-"
"Jo, to zní trochu bláznivě," řekla slečna Sophie. "Samozřejmě. Nevěříš mu?"
"Nejdřív jsem nevěřila," řekla Luce a vzpomínala na jejich rozzlobenou výměnu názorů pod broskvoní. "Začal tím, že mluvil o něčem z Bible, takže mě můj instinkt okamžitě donutil ho přestat brát vážně-" Kousla se do jazyka. "Bez urážky. Myslím, že vaše hodiny jsou opravdu zajímavé."
"Žádné omlouvání. Lidé často ve tvém věku upouští od víry. To není nic nového, Lucindo."
"Ach." Propraskala si klouby. "Ale já jsem nikdy neměla náboženskou výchovu. Moji rodiče v to nevěří, takže-"
"Každý v něco věří. Byla jsi pokřtěná?"
"Ne, pokud nepočítám bazén tady na škole, který je postavený místo lavic v kostele," řekla Luce a nesměle trhla palcem směrem k tělocvičně na Sword&Cross.
Jo, slavila Vánoce a párkrát i byla v kostele. Dokonce, když se jí život hroutí pod rukama a všichni kolem jsou nešťastní, ona stále věří, že je nahoře někdo nebo něco, v co stojí věřit. Něco, co za ní vždycky bude stát.
Na druhé straně místnosti uslyšela hlasitou ránu. Vzhlédla a uviděla, jak Roland spadl ze židle. Naposled, když na něj pohlédla, se houpal na židli, která stála jen na dvou nohách. Teď to vypadalo, že gravitace nakonec vyhrála. Když dopadnul na podlahu, Arriane mu šla pomoct.
Luce se ohlédla a už vstávala, aby mu nabídla pomoc. "On je v pořádku!" zavolala na ní vesele Arriane. "Vstávej!" zašeptala hlasitě na Rolanda.
Slečna Sophie seděla nehnutě s rukama v klíně pod stolem. Několikrát si odkašlala a znovu otevřela knihu. Přejela prsty po fotografii a pak řekla: "Copak on ti neřekl nic víc? Víš vůbec, kdo je Daniel?"
Pomalu si sedla na židli a narovnala se. Luce se zeptala. "A vy?"
Knihovnice ztuhla. "Studuji tyhle věci. Znám je po stránce akademické. Nechápu zamotanost do tak triviální věci, jako je láska."
To byla slova, která použila, ale všechno od pulzující žíly na jejím krku, až k nápadné kapce potu nad jejím obočím, Luce říkalo, že odpověď na její otázku byla ano.
Nad jejich hlavami černé starožitné hodiny odbily jedenáct. Minutová ručička se chvěla na jednom místě a celý ten krám zvonil tak dlouho, že přerušil jejich rozhovor. Luce si nikdy nevšimla, jak hlasitě hodiny bily. Teď jí každé zvonění bolelo. Byla pryč od Daniela příliš dlouho.
"Daniel ...," začala říkat Luce. "Včera v noci, když jsme se políbili, myslel si, že umřu."
Slečna Sophie nevypadala tak překvapeně, jak by Luce chtěla. Luce si prokřupala klouby. "Ale je to šílené, ne? Jsem tady."
Slečna Sophie si sundala brýle a protřela si oči. "Pro teď."
"Ach Bože," zašeptala Luce. Dostihnul jí stejný strach, jaký měla, když odcházela ze hřbitova. Ale proč? Bylo tu něco, co jí ještě neřekl- věděla, že jí to buď dodá sílu všechno to zvládnout, nebo jí to ještě víc vyděsí. Jednou věcí si už ale byla jistá, jen jí stále nemohla uvěřit. Ne, dokud znovu nespatří jeho tvář.
Kniha byla stále ještě otevřená na fotografii. Vzhůru nohama. Danielův úsměv vypadal ustaraně, jako kdyby čekal -jak ona vždycky říkala- co se vynoří za příštím rohem. Nedokázala si představit, čím právě teď prochází. Otevřel se jí a řekl jí o jejich vzájemné minulosti-jen aby od něj nakonec utekla. Musela ho najít.
Zavřela knihu a zasunula si ji zpátky pod loket. Pak odšoupla židli a vstala.
"Kam jdeš?" zeptala se slečna Sophie nervózně.
"Jdu najít Daniela."
"Půjdu s tebou."
"Ne," zavrtěla hlavou Luce a představovala si, jak objímá Daniela s knihovnicí v závěsu. "Nemusíte se mnou chodit, opravdu."
Slečna Sophie jí ale zhatila plány, když vstala a sklonila se, aby si zavázala tkaničky na dvojitý uzel na svých botách. Vstala a položila ruku na rameno Luce.
"Věř mi," řekla, "musím. Sword&Cross musí obhájit svou dobrou pověst. Nemyslíš si, že nechám běhat studenty samotné po nocích, že ne?"
Luce slečně Sophii raději zamlčela svoje nedávné husarské kousky mimo školní brány. Vnitřně zasténala. Proč si každý nehledí svého a nezabývá se jen vlastními dramaty? Molly by mohla fotit, Cam by mohl vyhledat další boj. Proč nezačít právě tady a nezkusit najít Arriane a Rolanda-kteří, jak si právě uvědomila, zmizeli.
Slečna Sophie byla s knihou v ruce už skoro u předního vchodu. Luce musela běžet, aby jí stihla. Překročila povolenou rychlost v knihovně a proběhla uličky plné knih po perském koberci, který byl na přední straně spálený, kolem vitrín plných památek z občanské války ve východním křídle, kde byla speciální edice. Tady viděla Daniela kreslit hřbitov hned první noc, co tu byla.
Vstoupila ven, do vlhké noci. Měsíc byl skryt za mrakem a areál školy byl ponořen v inkoustové temnotě. Potom, jako by Luce měla v ruce kompas, cítila, jak jí to táhne ke stínům. Věděla přesně, kde byly. Ne v knihovně, ale ani ne daleko.
Nemohla je vidět, ale cítila je. To bylo ještě mnohem horší. Hrozné mrazivé chvění, které cítila na kůži. Prosakovalo jí do kostí a krve, jako kyselina. Shromažďovaly se a spojovaly se. Doprovázel je jejich hnilobný smrad s příměsí síry. Zrovna teď musely být stíny obrovské. Zdálo se, jako by všechen vzduch na akademické půdě byl smíchán s jejich příšerným zápachem rozkladu.
"Kde je Daniel?" zeptala se slečna Sophie. Luce si uvědomila, že i když knihovnice mohla vědět něco málo o její minulosti, nemohla vidět stíny. To nutilo Luce cítit se vyděšeně a osamoceně. Cítila zodpovědnost za všechno, co se mělo stát.
"Nevím," řekla a měla pocit, jako by v tomhle hustém, bažinatém nočním vzduchu nebylo dost kyslíku, aby se mohla nadechnout. Nechtěla říct ta slova. Věděla, že jí to dostane blíž -až moc blízko- ke všemu, čeho se tolik bojí. Ale ona musela jít za Danielem. "Nechala jsem ho na hřbitově."
Spěchali přes kampus. Vyhýbali se loužím a blátu, které tu zbylo po včerejším lijáku. Jen několik světel na koleji jim osvětlovalo cestu. V jednom z rozsvícených oken Luce viděla dívku, která byla zahloubaná do knihy. Chodili dopoledne na stejné vyučování. Vypadala, jako tvrďačka s piercingy, která si ničeho neváží-ale Luce jí nikdy neslyšela mluvit. Luce v tu chvíli napadlo: Kdyby teď mohla, vyměnila by si místo s touhle dívkou, která se nikdy nemusela starat o minulé životy, apokalyptické stíny nebo o to, že měla na svědomí smrt dvou nevinných kluků?
Vybavila se jí Danielova tvář, která se koupala ve fialovém světle, když ji nesl ráno domů. Jeho zlaté zářící vlasy. Jeho toužebné, vědoucí oči. Doteky jeho rtů, které jí dokázaly odnést daleko od všech stínů. Pro něj vytrpí všechno. Tohle i mnoho dalšího.
Kdyby jen věděla, kolik toho ještě bylo.
Ona a slečna Sophie běželi dopředu. Skrz skřípající bránu, která sloužila jako východ z hřiště a pak kolem fotbalového hřiště. Vypadalo to, že je slečna Sophie stále ještě ve formě. Luce by se začala bát o jejich tempo, kdyby ovšem knihovnice nebyla pár kroků před ní. Luce zaostávala. Její strach ze setkání se stíny, byl jako hurikán. Zpomaloval ji. Její nevolnost jí řekla, že neměla ani tušení, jak velké stíny jsou.
U brány hřbitova se zastavili. Luce se zachvěla. Objala se rukama v neúspěšném pokusu to skrýt. Zády k nim stála nějaká dívka a hleděla na hřbitov.
"Penn!" zavolala Luce. Byla ráda, že vidí svojí kamarádku.
Když se k nim Penn obrátila, její tvář byla popelavá. Měla na sobě černou větrovku, i když bylo venku teplo. Brýle měla zamlžené od vlhkosti. Třásla se stejně jako Luce.
Luce zalapala po dechu. "Co se stalo?"
"Byla jsem se za tebou podívat," řekla Penn, "a pak najednou spoustu dětí běželo tímhle směrem. Šli tam." Ukázala směrem k bráně hřbitova. "Ale já n-nemohla."
"Co se děje?" zeptala se Luce. "Co je tam dole?"
Ale když se zeptala, uviděla věc, která tam dole byla. Věc, kterou Penn nikdy vidět nemohla vidět. Velký černý stín mířil směrem k Luce. A Luce byla sama.
Penn rychle zamrkala. Vypadala vyděšeně. "Nevím," řekla nakonec. "Zpočátku jsem si myslela, že je to ohňostroj. Ale nic z toho nelétalo do nebe." Zachvěla se. "Asi se stane něco špatného. Jen nevím co."
Luce se nadechla a zakašlala z náhlého závanu síry. "Jak Penn? Jak to můžeš vědět?"
Penn se třásly paže, když ukazovala do středu hřbitova. "Vidíš to?" řekla. "Něco tam dole svítí.

Kapitola 17 1/2

13. listopadu 2011 v 11:47 | Aďa

Luce se zhroutila na postel, ve které unaveně poskočily pružiny. Potom, co utekla ze hřbitova -a od Daniela- se prakticky rozběhla do svého pokoje

Ani se neobtěžovala rozsvítit, takže zakopla o židli, která měla být u stolu, a těžce si narazila prst. Schoulila se do klubíčka a sevřela si pulzující nohu. Alespoň ta bolest byla reálná. Mohla se vyrovnat s něčím, co bylo z tohohle světa.

Byla tak ráda, že je konečně sama.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.

Nemohla si dát ani na chvíli pauzu.

Luce ignorovala klepání. Nechtěla nikoho vidět a tomu, kdo klepe, to brzy dojde. Další zaklepání. Venku za dveřmi se ozvalo těžké dýchání a hlenový kašel alergika. Penn.

Nechtěla teď vidět Penn. Myslela by si, že to zní bláznivě, kdyby jí měla říct o všem, co se jí stalo za posledních dvacet čtyři hodin. Nebo by si myslela, že se pomátla Luce, ale snažila by se to na sobě nedat znát a nechat si svoje myšlenky pro sebe.

Konečně, Luce slyšela, jak Penn schází ze schodů daleko dole na chodbě. Vydechla úlevou a vrátila se ke svému dlouhému a osamělému fňukání.

Chtěla z tohohle všeho vinit Daniela. Ze všech pocitů uvnitř ní, které nemohla ovládnout. Na chvíli si pokusila představit život bez něj. Bylo to nemožné.

Bylo to jako vzpomenout si na první dojem z domu, ve kterém jste žili celá léta. Tak moc blízko jí byl.

Teď musela vymyslet důvod, jak se prokousat všemi těmi podivnými věcmi, které jí dnes večer řekl. Na okraji mysli se jí ale pořád držela myšlenka na to, co říkal o časech, které v minulosti strávili spolu. Možná si Luce nepamatovala na všechny ty momenty, která jí popsal nebo místa, o kterých se zmínil, ale zvláštním způsobem ji jeho slova vůbec nešokovala.

Všechno jí bylo nějak povědomé. Například, vždycky nevysvětlitelně nenáviděla datle. Dokonce i pohled na ně způsoboval, že se jí zvedl žaludek. Začala prohlašovat, že je na ně alergická, tak je její máma přestala dávat do všeho pečeného.

Navíc skoro celý život prosila své rodiče, aby jeli do Brazílie, i když jim nikdy nemohla vysvětlit, proč tam tolik chtěla jet.

Bílé pivoňky. Daniel jí dal kytici pivoněk po požáru v knihovně. Bylo na nich vždy něco tak neobvyklého, ale přitom i důvěrně známého.

Obloha za jejím oknem měla barvu dřevěného uhlí. Bylo na ní jen pár bílých obláčku mraků. Její pokoj byl temný, ale bledé krásné květy na okenním parapetu skoro svítily v šeru. Už je měla ve váze týden, a ještě neuvadl ani jeden okvětní plátek.

Luce se posadila a nadechla se jejich sladké vůně.

Nemohla ho obviňovat.

Ano, znělo to bláznivě, ale on měl na to právo - byla to ona, kdo za ním chodil znovu a znovu a tvrdil mu, že mají společnou historii. A nebylo to jenom tohle. Ona také byla ta, kdo viděl stíny. Byla ta, kdo měl podíl na smrti nevinných lidí. Snažila se nemyslet na Trevora a Todda, když Daniel mluvil o její vlastní smrti - jak ji viděl tolikrát umírat.

Kdyby byla nějaká možnost, jak získat odpovědi na její otázky, chtěla by vědět, jestli se Daniel někdy cítil zodpovědný. Za to, že jí ztratil. Zda byla jeho realita taky tak zlá a plná tajemství. Jestli musel taky každý den čelit vině.

Zakopla o židli, která byla nějakým podivným způsobem umístěná uprostřed místnosti. Au. Když se na ní svalila, tápala rukou po nějakém pevném předmětu, kterého by se chytila a nahmatala tlustou knihu. Luce se přestěhovala ke zdi a rozsvítila. Pak přimhouřila oči před příšerným fluorescenčním světlem.

Knihu, kterou měla v ruce, nikdy neviděla. Byla vázáná v nějaké světlé tkanině s roztřepenými rohy. Bok knihy se rozpadal a lezlo z něj hnědé lepidlo.

Strážci:Mýtus ve středověké Evropě

Kniha Danielova předka.

Byla těžká a voněla slabě kouřem. Zatahala za list papíru, který byl zastrčený uvnitř.

Ano našla jsem náhradní klíč a protiprávně vstoupila do tvého pokoje.

Je mi to líto. Ale bylo to naléhavé!

Nemohla jsem tě nikde najít. Kde jsi?

Musíš se na tohle podívat a pak to musíme probrat. Za hodinu se zase vrátím. Buď opatrná.

xoxo

Penn

Luce položila papír vedle květiny a vzala si knihu zpátky do postele. Posadila se a vyhoupla si nohy na hrany postele. Držela knihu a měla zvláštní teplé mrazení přímo pod kůží. Kniha v její ruce skoro ožila.

Otevřela popraskané desky a očekávala, že bude muset dekódovat příšerný akademický obsah nebo se prokousávat rejstříkem vzadu, než konečně najde něco, co by jen vzdáleně souviselo s Danielem.

Nečekala, že to co hledá, najde už na titulní stránce.

Na přední stránce knihy byla vložena sépiově tónovaná fotografie. Jednalo se o velmi starý pohled tištěný na žloutnoucím papíře. Někdo dolů načmáral inkoustem: Helston, 1854.

Kůží jí projel žár. Strhla si přes hlavu černý svetr, ale i v tílku jí bylo pořád horko.

Vzpomínka na hlas Daniela se jí vynořila v prázdné mysli.

Jsem nesmrtelný, řekl. Přicházíš každých sedmnáct let. Zamiluješ se do mě, a já do tebe. A to tě zabije.

Její hlava pulzovala.

Jsi moje láska, Lucindo. Pro mě jsi všechno, co mám.

Přejela prsty po obrysu fotky nalepené uvnitř knihy. Její táta byl na fotografie guru. Divil by se, jak se ta fotografie mohla dochovat a že to musí být nesmírně cenné. Luce na druhé straně byla na člověka na té fotografii naštvaná. Protože pokud každé slovo, které jí řekl Daniel, bylo pravdivé, pak už nic nedávalo smysl.

Mladý muž se světlými krátkými vlasy a světlýma očima, byl oblečen v elegantním černém kabátu. Měl zvednutou bradu a dobře řezané lícní kosti, což ještě víc zjemňovalo jeho účes. To co ale Luce vzalo dech, byly jeho rty. Přesný tvar jeho úsměvu v kombinaci s těma světlýma očima ... vypadal přesně jako výraz, který vídala posledních pár týdnů v každém jejím snu a během posledních pár dní i osobně.

Tenhle muž byl Daniel. Daniel, který jí právě řekl, že jí miluje-a že ona se mnohokrát reinkarnovala. Daniel, který řekl mnoho dalších věcí, které Luce nechtěla slyšet, a tak raději utekla pryč. Nechala ho opuštěného u broskvoní na hřbitově.

Byla to pozoruhodná podoba. Mohl by to být i nějaký vzdálený příbuzný. Třeba se geny autora této knihy nějak záhadně přenesly zrovna na Daniela.

Kromě toho, mladý muž na obrázku stál vedle mladé ženy, která vypadala hrozivě povědomě. Luce držela knihu jen centimetr od její tváře a hloubala nad podobou ženy. Měla na sobě černé pomačkané plesové šaty, které těsně až do pasu objímaly její tělo a pak vlály dolů v širokých černých vrstvách. Rukavičky z černé krajky zahalovaly její ruce, takže měla holé jen bílé prsty. Mezi svými rty odhalovala malé zuby v jednoduchém úsměvu. Měla čistou pleť o pár odstínů světlejší, než muž. Hluboko posazené oči-ohraničené hustými řasami. Černá záplava vlasů, které jí ve vlnách spadaly až k pasu.

Trvalo chvíli, než si Luce vzpomněla, jak se dýchá. Dokonce ani potom nemohla odtrhnout oči od knihy. Ta žena na fotografii?

Byla to ona.

Buď měla Luce pravdu a její vzpomínky na Daniela pocházely ze zapomenutého výletu do obchoďáku v Savannah, kde pózovali v sýrových oblečcích ve staré foto budce, na což si taky nemohla vzpomenout - nebo měl Daniel pravdu.

Luce a Daniel se vzájemně znali.

Z úplně jiné doby.

Nemohla popadnout dech. Celý její život jí probíhal v hlavě a její myšlenky byly jako rozbouřené moře-vyvstávaly další a další otázky. Zvláštní temné stíny, které jí pronásledovaly, příšerná smrt Trevora, sny.

Musela najít Penn. Jestli někdo může přijít na vysvětlení téhle nemožné události, je to právě Penn. S tajemnou, starou knihou zastrčenou v podpaždí Luce opustila její pokoj a hnala se ke knihovně.

Knihovna byla teplá a prázdná. Ale něco na vysokých stropech a nekonečných řadách knih Luce znervózňovalo.

Rychle prošla kolem nového pultu, který stále vypadal sterilně a nezabydleně. Pak prošla kolem obrovských prázdných polic a nakonec šla nekonečnými uličkami plnými knih, až konečně uviděla dlouhé stoly ve studijní sekci.

Místo toho, aby našla Penn, ale našla Arriane a Rolanda, jak spolu hrají šachy. Arriane měla nohy pod stolem a na hlavě pruhovanou dirigentskou čepici. Vlasy měla zastrčené v klobouku. Luce si všimla poprvé od toho rána, kdy jí stříhala vlasy, její lesklé, mramorové jizvy na krku. Arriane byla zabraná do hry. Pohybovala mezi rty hnědým doutníkem, když přemýšlela nad dalším tahem. Roland měl dredy svázané do dvou velkých uzlů na temeni. Díval se na Arriane okem dravce. Klepnula malíčkem do jednoho ze svých pěšáků.

"Šach mat, děvko," řekla vítězoslavně Arriane a smetla Rolandova krále ve stejné chvíli, kdy Luce zastavila před jejich stolem.

"Lululucinda," zazpívala Arriane a vzhlédla. "Ty ses přede mnou schovávala."

"Ne."

"Slyšela jsem o tobě zvěsti," řekla Arriane, což způsobilo, že k nim Roland zaujatě naklonil hlavu. "Šťouchnutí, šťouchnutí. Mrknutí, mrknutí. To znamená, že si teď k nám hezky sedneš a vysypeš to. Hned teď."

Luce si přitiskla knihu k hrudi. Nechtěla si sednout. Chtěla projít knihovnu a najít Penn. Nemohla si teď dovolit malý rozhovor s Arriane. Zvlášť ne před Rolandem, který seděl na židli hned vedle ní.

"Připoj se k nám," řekl Roland.

Luce si neochotně sedla na kraj sedadla. Prostě tu zůstane několik minut. Je pravda, že už neviděla Arriane několik dní. Za normálních okolností by vynechala svoje bizardní způsoby. Ale tohle bylo daleko od normálních okolností. Luce nemohla myslet na nic jiného, než na fotografii.

"No, tak když už jsem Rolandovi v šachách natřela zadek, pojďme si dát novou hru. Co třeba o to, kdo viděl kompromitující fotografii Luce?" řekla Arriane a opřela si ruce o stůl.

"Co?" Luce sebou trhla. Přitiskla ruce pevně na obálku knihy, kterou měla v klíně. Byla si jistá, že její fotografie z jiné doby všechno zničí. Nepřenesla by se přes to.

"Můžeš třikrát hádat," řekla Arriane a zakoulela očima. "Molly nechala dneska ve třídě kolovat fotku tebe, jak nastupuješ do velkého černého auta."

"Ach." Povzdechla si Luce.

"Chystala se to dát Randy," pokračovala Arriane. "Dokud jsem jí nedala co proto. Mmm-hmm." Zabubnovala prsty na stůl. "A teď mi ukaž svou vděčnost a řekni mi- na sraz s kým ses včera vyplížila ze školního areálu?" Ztišila hlas do šepotu a zaklepala nehty o stůl. "Nebo máš milence?"

Luce se podívala na Rolanda, který se na ní upřeně díval. "Ani jedno," řekla. "Prostě jsem odešla na malou diskuzi s Camem. Nešlo přesně o-"

"Ha! Plať, Arri," řekl Roland s úsměvem. "Dlužíš mi deset dolarů."

Luce poklesla čelist.

Arriane jí poplácala po ruce. "Nic se neděje. Jen jsme se tak trochu vsadili, aby to bylo zajímavější. Přepokládala jsem, že jsi byla s Danielem. Roland říkal, že jsi s Camem. Prohrála jsi mi sázku, Luce. To se mi nelíbí."

"Byla jsem s Danielem," řekla Luce. Opravdu nevěděla, proč je musela opravovat. Copak nemají nic lepšího, co by mohli udělat se svým životem než sedět a přemýšlet, co ona dělá ve svém volném čase?

"Aha," řekl Roland a zněl zklamaně. "Spikli jste se proti mně."

"Rolande." Luce se k němu obrátila. "Musím se tě na něco zeptat."

"Tak se ptej." Vytáhl poznámkový blok a pero z jeho černobílého proužkovaného saka. Držel pero a chystal se zapsat si něco na papír, jako číšník, když přijímá objednávku. "Co si přeješ? Kávu? Chlast? Nějaké tvrdé věci na pátek? Porno časopisy?"

"Cigára?" nabídla Arriane a šišlala přes čokoládu, co měla v puse.

"Ne," zavrtěla hlavou Luce. "Nic z toho."

"Dobře, speciální objednávku. Nechal jsem katalog na pokoji." Roland pokrčil rameny. "Můžeš přijít později-"

"Nepotřebuju, abys mi něco sháněl. Jen chci vědět-" Nasucho polkla. "Jste s Danielem přátelé, že jo?"

Pokrčil rameny. "Není to neoblíbený kluk."

"Ale ty mu věříš?" zeptala se. "Chci říct, kdyby ti řekl něco šíleného, věřil bys mu to?"

Roland na ni zamžoural. Chvíli seděli jako pařezy, ale pak Arriane rychle vyskočila na stůl a houpala nohama na straně stolu u Luce. "O čem je přesně řeč?"

Luce vstala. "Nevadí." Nikdy to neměla vytahovat. Celý ten zmatek, co měla v hlavě, se vrátil. Popadla ze stolu knihu.

"Musím jít," řekla. "Omlouvám se."

Odstrčila židli a odešla. Nohy měla těžké a pomalé. Její mysl byla přetížená. Ve vlasech a na šíji ucítila vítr. Rozhlédla se kolem a hledala stíny. Žádné tu nebyly. Jen otevřené okno vysoko v blízkosti střechy. Bylo u něj malé ptačí hnízdo, zastrčené za úzkým otevřeným rohem okna.

Podívala se po knihovně znovu. Nemohla uvěřit svým očím. Opravdu tu nebylo ani stopy po inkoustově černých nebo šedých chvějících se úponcích.

Počasí bylo rušivé, ale Luce cítila jejich zřetelnou blízkost. Skoro jako vůně slané síry ve vzduchu. Kde byly, když nestrašily jí?

Když byla o samotě, došlo jí to. Nikdy nepřemýšlela o tom, že by stíny mohly být i na jiných místech a dělat i jiné věci-než jen trápit lidi. Viděl je Daniel taky?

Kapitola 16 2/2

13. listopadu 2011 v 11:45 | Aďa
Luce měla několik věcí, které by chtěla Danielovi odhalit. Nebo, ne úplně odhalit, nebo alespoň nějak je propašovat do rozhovoru, aby si nemyslel, že se zcela prokazatelně zbláznila. Vidět fialové světlo je jedna věc. Ale jsou tu sny, které nemůže -nechce- zastavit.
Daniel ji vedl k části hřbitova, kde Luce nikdy nebyla. Byla to rovná plocha, na které rostly spolu dvě broskvoně. Jejich kmeny se klonily směrem k sobě a ve vzduchu pod nimi tím tvořily obrys srdce. Přivedl ji až pod zvláštně pokroucené stromy a vzal jí za ruce. Propletl její prsty s těmi jeho.
Večer byl tichý, kromě písně cvrčků. Večeře zaměstnala všechny studenty v jídelně. Nabírali si na lžíce šťouchané brambory a vydávali mlaskavý zvuk, když popíjeli mléko brčkem.
Bylo to, jako by z ničeho nic byla ona a Daniel na jiné rovině bytí než zbytek školy. Byla tu jen jeho ruka obtočená kolem té její, jeho zářivé vlasy ve světle zapadajícího slunce, jeho teplé šedé oči -všechno ostatní bylo daleko.
"Nevím, kde začít," řekl a soustředil se na to, jak jí masíroval prsty. Jako by ze sebe mohl odpověď třením jejích prstů dostat. "Je toho tolik, co ti musím říct a já to nechci pokazit."
I když Luce chtěla, aby Danielova slova byla jednoduché vyznání lásky, věděla dobře, co jí chce říct. Bylo to něco, co by jí mohlo říct hodně o něm, ale mohlo by to být pro Luce těžké slyšet.
"Není to náhodou jedna z těch věcí: Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu?"
"Dobrý nápad. Kterou chceš první?"
"Většina lidí chce nejdřív slyšet tu dobrou."
"Možná ano," řekl. "Ale ty se lišíš od většiny lidí."
"Dobře, řekni mi teda jako první tu špatnou."
Kousl se do rtu. "Tak mi slib, že neutečeš dřív, než ti řeknu i tu dobrou. Slibuješ?"
Neměla v plánu odejít. Ne teď, když už jí od sebe neodstrkuje. Ne, když jí bude brzy nabídnuta odpověď na jednu z dlouhého seznamu otázek, kterými byla těch několik posledních týdnů posedlá.
Vzal její ruku a přiložil si ji k hrudi. Ke svému srdci. "Řeknu ti pravdu," řekl. "Nebudeš mi věřit, ale zasloužíš si to vědět. I když tě to nejspíš zničí."
"Dobře." Surový uzel bolesti se jí usadil v hrudi. Cítila, jak se jí začala třást kolena. Byla ráda, když jí Daniel posadil. Přecházel sem a tam a pak se zhluboka nadechl. "V Bibli ..."
Luce zasténala. Nemohla si pomoct, škubla sebou, když si vzpomněla na nedělní školu. Kromě toho s ním nechtěla diskutovat o nějakém moralizujícím přirovnání. Bible jí asi neposkytne odpověď na žádnou z otázek, kterou jí chce Daniel vysvětlit.
"Jen poslouchej," řekla a natočil k ní pohled. "V Bibli můžeš vidět, jak Bůh strašně nadělá s tím, že by se všechny jeho duše měly milovat. Mělo by to být bezpodmínečné a bezkonkurenční?"
Luce pokrčila rameny. "Myslím, že ano."
"No-" Zdálo se, že Daniel hledá správná slova. "Tahle žádost se nevztahuje jen na lidi."
"Co tím myslíš? Na koho jiného? Na zvířata?"
"Někdy, jistě," řekl Daniel. "Stejně jako had. Padnul, protože pokoušel Evu. Byl prokletý tím, že navždy padnul na zem."
Luce se zachvěla. Vzpomněla si na Cama. Hada. Jejich piknik. Ten řetízek. Otřela si teď už holý krk. Byla ráda, že se ho zbavila.
Přejel jí prsty po vlasech, po bradě a nechal ruku na vyhloubenině na jejím krku. Vzdychla ze stavu blaženosti.
"Snažím se ti říct ... Myslím, že bys mohla říct, že jsem zatracený taky, Luce. Jsem zatracený velmi, velmi dlouho." Mluvil a jeho hlas byl prosáklý hořkostí. "Jednou jsem udělal volbu, protože jsem v tu volbu věřil -stále v ní ještě věřím, i když-"
"Nerozumím tomu," řekla a zavrtěla hlavou.
"Samozřejmě, že ne," řekl a klesl na zem vedle ní. "Nepoužívám zrovna nejlepší způsob k tomu, abych ti to vysvětlil." Poškrábal se na hlavě a snížil hlas, jakoby mluvil sám k sobě. "Ale vše co můžu udělat, je pokusit se o to. Nemám na výběr."
"Dobře," řekla. Mátl jí. Ještě jí skoro nic neřekl. Snažila se působit míň ztraceně, než se cítila.
"Zamiloval jsem se," vysvětlil. Vzal ji za ruce a pevně je držel. "Znovu a znovu. A pokaždé to skončilo katastrofálně."
"Znovu a znovu." Z těch slov jí bylo špatně. Luce zavřela oči a stáhla ruce. Už jí to řekl. Ten den u jezera. S někým se rozešel. Bolelo ho to.
Proč by se teď měl zaplétat s další holkou? Bolel ho rozchod a bolí ho stále. Asi tak jako ostrá bolest, kterou cítila pod žebry. Stiskl jí prsty.
"Podívej se na mě," prosil. "Tohle je to místo, které je nejdůležitější."
Otevřela oči.
"Člověk, do kterého jsem se vždycky zamiloval, jsi byla ty."
Zatajila dech a chtěla vydechnout, ale vyšel z ní ostrý a řezavý smích. "Jasně, Danieli. Jé, ty jsi opravdu zatracený. To zní hrozivě."
"Poslouchej." Přitáhl si jí zpátky s takovou silou, že jí začalo pulzovat v rameni. Jeho oči fialově zaplály. Mohla říct, že dostal vztek. Fajn, to ona taky. Daniel se podíval nahoru do broskvoní, jako by žádal o pomoc. "Jen mi prosím dovol, abych ti to mohl vysvětlit." Jeho hlas se třásl. "Problémem nebyla ta láska."
Zhluboka se nadechla. "Tak co byl problém?" Chtěla mu naslouchat. Být silnější. Necítit bolest. Daniel vypadal zlomeně dost pro oba.
"Jsem nesmrtelný," řekl.
Stromy kolem nich zašustily. Luce si všimla koutkem oka slabého stínu. Nebyl nebezpečný, jako ten v baru, který do sebe všechno pohlcoval. Tenhle byl varovný. Stín si držel svou vzdálenost. Chladně se rozrůstal za rohem. Čekal. Na ni. Luce cítila hluboké zamrazení ve svých kostech. Nemohla setřást pocit, že ten kolosální stín, černý jako noc, čekal někde na konci cesty.
"Promiň," řekla a podívala se zpátky na Daniela. "Mohl bys mi to, ehm, zopakovat?"
"Jsem nesmrtelný," zopakoval. Luce se stále cítila ztracená, ale on stále mluvil. Proud slov se řinul z jeho úst. "Žiju a sleduju, jak se rodí děti, vyrůstají, zamilovávají se. Pak se dívám, jak mají vlastní děti a pak zestárnou. Nakonec vidím, jak umírají. Jsem odsouzen, Luce, dívat se na to celé znovu a znovu. Na každého kromě tebe." Jeho oči byly skelné. Jeho hlas sklouznul do šepotu. "Nechápeš, co je to zamilovat se-"
"Ale ..." zašeptala. "Já jsem ... zamilovaná."
"Nechápeš co je to mít děti a zestárnout, Luce."
"Proč ne?"
"Přicházíš každých sedmnáct let."
"Prosím-"
"Setkáváme se. Vždycky se to stane. Vždycky se sejdeme. Bez ohledu na to kde jsem nebo kam jdu. Bez ohledu na to, že si od tebe snažím udržovat odstup. Nikdy na tom nezáleží. Vždycky mě najdeš."
Zíral dolů na své zaťaté pěsti. Vypadal, jako by chtěl do něčeho praštit. Nebyl schopný podívat se nahoru.
"A pokaždé když se potkáme, propadneš mi-"
"Danieli-"
"Nemůžu ti odolat. Nemůžu od tebe utéct. Nemůžu tě ignorovat. Na ničem z toho nezáleží. Vždycky se do mě zamiluješ, a já do tebe."
"Je to tak hrozné?"
"Zabije tě to."
"Nech toho!" Vykřikla. "O co se snažíš? Zaplašit mě?"
"Ne," odfrkl si. "To by stejně nefungovalo."
"Pokud nechceš být se mnou ..." řekla a doufala, že to byl všechno jenom nějaký hloupý vtip. Nebo jeho nacvičený rozchodový projev. Ale nebyla to pravda. Nemohla to být pravda. "... pak je to asi mnohem uvěřitelnější příběh."
"Vím, že mi nemůžeš uvěřit. To je taky důvod, proč jsem ti to až doteď nikdy neřekl. Ale teď jsem musel. Protože jsem si myslel, že jsem pochopil pravidla a ... políbili jsme se. Teď nechápu nic."
Jeho slova z předešlé noci se k ní vrátily : Nevím, jak to mám zastavit. Nevím, co mám dělat.
"Protože jsi mě políbil."
Přikývl.
"Líbal jsi mě, a když jsme skončili, byl jsi překvapený."
Kývl znovu, ale vypadal trochu rozpačitě.
"Políbil jsi mě," pokračovala Luce a hledala způsob, jak si dát všechno dohromady, "a myslel sis, že to nepřežiju?"
"Na základě předchozích zkušeností," řekl chraptivě. "Ano."
"To je prostě šílené," řekla.
"Není to o polibku samotném. Je to o tom, co to znamená. V některých životech se můžeme políbit, ale ve většině nemůžeme." Pohladil ji po tváři. Potýkala se s tím, jak dobře se teď cítila. "Musím ti říct, že jsem raději, když se líbat můžeme." Podíval se dolů. "I když to dělá to, že tě ztratím, mnohem těžší."
Chtěla být na něj naštvaná. Protože si vymyslel takový bizardní příběh. Pak jí uzamknul ve svém objetí. Ale něco, co bylo jako svědění v koutku její mysli, jí říkalo, aby od Daniela neutíkala tak daleko jak to jen šlo, ale aby se nechala držet v jeho objetí a poslouchala tak dlouho, jak mohla.
"Když jsi mě ztratil," řekla a slova se jí tvarovala v ústech. "Jak se to stalo? Proč?"
"To záleží na tom, kolik si toho věděla o mé minulosti. O tom, jak dobře jsi věděla, kdo jsem." Pokrčil rameny a rozhodil rukama. "Vím, že to zní neuvěřitelně-"
"Bláznivě?"
Usmál se. "Chtěl jsem říct spíš zmateně. Ale já se snažím před tebou nic neskrývat. Jen je to velmi choulostivé téma. Někdy v minulosti by se tomu mohlo říkat ..." Sledovala jeho rty, ale žádné slovo z nich už nevyšlo.
"Že jsi mě zabil?"
"Měl jsem na mysli spíš, že jsi mi ´zlomila srdce´."
Zjevně trpěl. Luce ho chtěla potěšit. Cítila, jako by jí něco v jejích prsou táhlo dopředu. Ale ona nemohla. V tu chvíli si byla jistá, že Daniel ví o zářícím fialovém světle. Má to něco společného s tím, kdo je.
"Co vlastně jsi?" zeptala se. "Nějaký druh-"
"Vždycky jsem bloudil na zemi a někde v zadní části mé mysli jsem věděl, že jsi přišla. Kdysi jsem tě hledal. Pak, když jsem se ale začal skrývat. Když jsem věděl, že je nevyhnutelné, aby to skončilo zlomeným srdcem- začala jsi hledat ty mě. Netrvalo to dlouho a já si uvědomil, že přicházíš přibližně každých sedmnáct let."
Luce měla sedmnácté narozeniny koncem srpna. Dva týdny před tím, než se zapsala na Sword&Cross. Byla to smutná oslava. Její rodiče jí koupili v obchodě dort. Nebyly tam svíčky ... co kdyby? A co její rodina? Vracela se s ní každých sedmnáct let?
"Není to dost dlouhá doba na to, abych se vzpamatoval z minulosti," řekl. "Je to jen dost dlouho na to, aby se připravil na tvůj návrat."
"Takže jsi věděl, že přicházím?" zeptala se pochybovačně. Vypadal vážně, ale ona mu stále nemohla uvěřit. Nechtěla mu uvěřit.
Daniel zavrtěl hlavou. "Neznám den, kdy se objevíš. Takhle to nefunguje. Nepamatuješ si mou reakci, když jsem tě poprvé uviděl?" Vzhlédl, jako by na to sám vzpomínal. "Na několik prvních sekund jsem vždycky nadšený. Zapomenu na všechno, co se stalo. Jenže pak si vzpomenu."
"Ano," řekla pomalu. "Usmál ses, a pak ... je to důvod proč si na mě ukázal to gesto?"
Zamračil se.
"Ale jestli se tohle stane každých sedmnáct let, jak jsi říkal," odmlčela se, "pak jsi musel vědět, že se blížím. V jistém smyslu jsi to věděl."
"Je to složité, Luce."
"Viděla jsem tě ten den. Předtím, než jsi mě uviděl. Byls s Rolandem vedle Augustine. Smáli jste se tak moc, až jsem žárlila. Tohle všechno jsi musel vědět, Danieli. Říkáš, že jsi tak chytrý, abys mohl předvídat, že přijdu. A když zemřu, jak těžké to pro tebe bude? Jak ses mohl takhle smát? Nevěřím ti," řekla a měla pocit, že se jí hlas chvěje. "Nevěřím ti nic z toho, co jsi řekl."
Daniel jí jemně přitiskl palec na její oko, aby jí mohl setřít slzu. "Je to nádherná otázka, Luce. Zbožňuju tě za to, že ses na ní zeptala. Přeju si, abych ti to mohl vysvětlit lépe. Jediné, co ti můžu říct, je tohle: jediný způsob, jak přežít věčnost, je schopnost ocenit každý okamžik. To je to, co jsem dělal."
"Věčnost," opakovala Luce. "Jen další věc, které nerozumím."
"To nevadí. Už se nemůžu smát jako dřív. Vždycky když se objevíš, jsem jako přejetý."
"To nedává žádný smysl," řekla a chtěla odejít dřív, než to bude ještě nejasnější. Danielův příběh byl víc, než jen nesmyslný. Celou dobu co byla na Sword&Cross z poloviny věřila, že byla blázen. Jenže její šílenství vybledlo v porovnání s tím Danielovým.
"Neexistuje žádný manuál, jak vysvětlit tuhle ... věc, dívce kterou miluješ," prosil jí a hladil jí prsty po vlasech. "Dělám, co můžu. Chci, abys mi uvěřila, Luce. Co mám pro to udělat?"
"Vymysli si jiný příběh," řekla hořce. "A doplň ho rozumnější výmluvou."
"Sama jsi řekla, že cítíš, že mě odněkud znáš. Snažil jsem se to popírat tak dlouho, jak to šlo. Věděl jsem, co přijde."
"Cítila jsem, že tě odněkud znám, jistě," řekl. Teď byl její hlas protkaný strachem. "Třeba z obchoďáku nebo z letního tábora. Nemyslela jsem tím bývalý život." Zavrtěla hlavou. "Ne ... Nemůžu."
Zakryla si uši. Daniel jí je odkryl.
"A přesto hluboko v srdci víš, že je to pravda." Objal jí kolena a podíval se jí hluboko do očí. "Věděla jsi to, když jsem tě sledoval až na vrchol Corcovado v Riu, protože jsi chtěla tu sochu vidět zblízka. Věděla jsi to, když jsem nás odvážel dvě příšerné míle po řece Jordán, když se ti v Jeruzalémě udělalo špatně. Říkal jsem ti, že nemáš jíst všechny ty datle. Věděla jsi to, když jsi byla moje ošetřovatelka v italské nemocnici během první světové války a předtím, když jsem se schovával ve tvém sklepě během svrhnutí cara v Petrohradu. Když jsem se schoval ve věži tvého hradu ve Skotsku během Reformace. Když jsme spolu tančili během korunovace krále ve Versailles. Byla jsi jediná žena v černém. Když jsme byli v kolonii Quintana Roo, kde žili umělci a v protestantském pochodu v Kapském městě, kde jsme oba strávili noc ve stejném hostinci. Při otevření Velké opery v Londýně. Měli jsme nejlepší místa. A když moje loď ztroskotala na Tahiti, kde jsi byla ty. A byla jsi taky v Melbourne, kde jsem byl odsouzený. A v osmnáctém století v Nimes, kde jsem byl kapsář. A v Tibetu, kde jsem byl mnich.
Vždycky se objevíš tam, kde jsem já. A dřív nebo později ti dojdou všechny ty věci, které jsem ti teď řekl. Ale musíš to přijmout. Co cítíš. Pravdu."
Daniel se odmlčel, aby popadl dech. Rozhlédl se kolem ní, jako by tam ani nebyla. Pak se natáhl a přitiskl jí ruku na koleno. Do těla jí to vyslalo vlnu tepla. Zavřela oči. Když je otevřela, Daniel držel v ruce tu nejbělejší a nejdokonalejší pivoňku. Prakticky zářila. Rozhlédla se kolem sebe, kde jí utrhnul. Nevšimla si jí. Všude bylo jen hnijící ovoce a plevel. Drželi květinu spolu.
"Pamatuješ, když jsem ti nosil bílé pivoňky každý den v létě v Helstonu? Pamatuješ si to?"
Zíral na ni, jako by se snažil vidět až do jejího nitra. "Ne," povzdechl si po chvíli. "Samozřejmě, že ne. Závidím ti to."
Když to říkal, Luce ucítila na kůži teplo, jako kdyby v reakci na jeho slova její mozek vysílal do jejího těla signál. Jenže část z ní si nebyla vůbec ničím jistá.
"Dělám všechny tyhle věci," řekl Daniel a sklonil se k ní tak, že se jejich čela dotkla, "protože tě miluju, Lucindo. Pro mě jsi všechno, co mám."
Spodní ret Luce se zachvěl. Silou vůle držela svou ruku v té jeho. Okvětní lístky květiny se dotýkaly jejích prstů.
"Tak proč jsi tak smutná?"
Bylo toho moc, co si musela promyslet. Naklonila se pryč od Daniela a vstala. Očistila si džíny od listí a od trávy. Točila se jí hlava. Žila už předtím?
"Luce."
Zamávala mu. "Myslím, že musím jít někam. K sobě. Abych si lehla." Opřela se o kmen broskvoně. Cítila se slabá.
"Nejsi v pořádku," řekl a vstal. Vzal jí za ruku.
"Ne!"
"Omlouvám se." Povzdechl si Daniel. "Nevím, co jsem si myslel, že se stane, až ti to řeknu. Neměl jsem ..."
Nikdy by si nemyslela, že přijde chvíle, kdy si bude potřebovat od Daniela odpočinout. Ale ona musela odejít. Způsob jakým se na ni díval, jí nutil říct mu, že ho vyhledá později a že si o všech těch věcech promluví. Jenže ona si nebyla jistá, že je to dobrý nápad.
Cítila, že se potom co řekl, něco uvnitř ní probudilo-nebyla si jistá tím, že je na to připravená. Už se nechtěla cítit jako blázen-už si nebyla jistá, že jím nebyl Daniel.
Komukoliv jinému by jeho vysvětlení dávalo mnohem míň smysl a nakonec by odešel. Ale Luce ... si nebyla jistá. Co když byla Danielova slova odpovědí, která by změnila celý její život? Nevěděla to. Měla takový strach, jako ještě nikdy v životě.
Vyndala ruku z té jeho a šla ke koleji. Po několika krocích se ale zastavila a pomalu se otočila.
Daniel se ani nepohnul. "Co se děje?" zeptal se a zvedl bradu.
Stála tam, kde byla v určité vzdálenosti od něj. "Slíbila jsem ti, že tu vydržím dost dlouho na to, abys mi mohl říct i tu dobrou zprávy."
Danielova tvář se skoro uvolnila. Usmál se. Ale v jeho výrazu bylo něco ztrápeného. "Dobrá zpráva je," -odmlčel se a pečlivě volil slova- "políbil jsem tě a jsi pořád tady."

Kapitola 16 1/2

13. listopadu 2011 v 11:44 | adel

Luce stála na křižovatce mezi hřbitovem na severní části školního areálu a cestě k jezeru, které bylo na jihu. Byl časný večer a stavební dělníci už odešli domů. Světlo dopadalo přes větve dubů na tělocvičnu a stíny pokrývaly trávník, který vedl k jezeru. Luce to k němu lákalo. Jenže si nebyla jistá, jakou cestou chce jít. V ruce držela dva dopisy. První byl od Cama, omluva, což ovšem čekala a prosba, aby se setkali po škole a promluvili si. Druhý byl od Daniela. Nebylo v něm nic jiného, než: "Sejdeme se u jezera."

Nemohla se ho dočkat. Její rty se stále chvěly z jejich polibků minulou noc. Nemohla dostat z myšlenek jeho prsty, kterými se probíral jejími vlasy nebo jeho rty na jejím krku.

Zbytek noci byla mnohem nejasnější, než to, co se stalo potom, když se posadila vedle Daniela na pláži. Ve srovnání se způsobem, jakým jeho ruce zkoumaly její tělo před deseti minutami, se zdálo, že se jí bojí dotknout.

Nic z něj nedokázalo setřást omámení. Pořád si mumlal znovu a znovu tu samou věc -"Něco se muselo stát. Něco se změnilo."- a díval se na ní s bolestí v očích. Jako by držela odpověď na jeho otázky. Jako by měla nějakou představu, o čem mluví. Poslední co si pamatovala bylo, že mu usnula na rameni, když se dívala na éterické moře.

Když se probudila o několik hodin později, nesl ji po schodech zpátky do jejího pokoje na koleji. Byla překvapená, když si uvědomila, že prospala celou cestu zpátky do školy a ještě víc- překvapivou, podivnou září na chodbě. Byla zpátky. Danielovo světlo. To, které nevěděla, jestli může taky vidět.

Všechno kolem nich se koupalo ve fialovém, měkkém světlu. Odráželo se od světlých dveří studentů a vrhalo na ně podivný neonový odstín. I dlaždice se zdály, že září. Dívala se z okna na hřbitov, který se koupal v prvních náznacích temně žlutého ranního světla. To všechno se odehrávalo před zraky Červených.

"Jsme tak hlídaní," zašeptala nervózně a ještě napůl spala.

"Nebojím se Červených," řekl Daniel klidně a podíval se do kamery. V první okamžik byla jeho slova uklidňující, jenže pak Luce začala uvažovat o neklidu v jeho hlase: Pokud Daniel neměl strach z Červených, pak měl strach z něčeho jiného.

Když ji položil na postel, políbil jí lehce na čelo a pak se zhluboka nadechl. "Nikdy mi nesmíš zmizet," řekl.

"Žádný problém."

"Myslím to vážně." Na dlouhou chvíli zavřel oči. "Teď si odpočiň - ale ráno před školou mě najdi. Musím s tebou mluvit. Slibuješ?"

Vzala ho za ruku a přitáhla si ho k sobě pro poslední polibek. Vzala jeho tvář do dlaní a rozplývala se v jeho pohledu. Vždycky, když otevřela oči, on se na ní díval. A jí se to líbilo.

Nakonec vycouval. Stál ve dveřích a díval se na ni pohledem, pod kterým její srdce běželo jako o závod. Pak vešel na chodbu a zavřel za sebou dveře.

Luce usnula tím nejhlubším spánkem.

Spala během jejího dopoledního vyučování a probudila se až v časném odpoledni. Cítila se neskutečně živá a jako znovuzrozená. Nestarala se o to, že se neomluvila, proč chyběla ve škole. Měla jen strach, že zaspala setkání s Danielem. Musí ho najít. Když to udělá, on to pochopí.

Kolem druhé hodiny konečně vylezla z postele. Ne že by si snad šla pro něco k jídlu, nebo šla na nudnou hodinu náboženství slečny Sophie. Vylezla, když uviděla dvě obálky, které byly pod jejími dveřmi. Ty byly taky důvodem, proč odešla ze svého pokoje.

Musela si promluvit s Camem jako první. Pokud půjde k jezeru před hřbitovem, věděla, že už jí Daniel nedovolí jít potom na hřbitov. Jestli půjde jako první na hřbitov, její touha po Danielovi jí dá odvahu říct Camovi věci, na které by potom mohla být příliš nervózní.

Hlavně o včerejší noci, kdy se zase dostal tak hrozně mimo kontrolu.

Když šla přes hřiště směrem k hřbitovu, promítala si v mysli svoje obavy ze setkání s ním. Podvečer byl teplý a vzduch byl prosáklý vlhkem. To se děje vždy o horkých nocích, kdy vítr, který vane od moře a není dost silný, aby se ochladil.

Na školním pozemku se nepohnul ani lísteček na stromě. Luce byla jediná věc na Sword&Cross, která byla skutečně v pohybu. Všichni ostatní byli propuštěni z vyučování a tlačili se v jídelně na večeři. A Penn -možná i někdo další- asi zrovna přemýšlela, kde je Luce.

Cam byl opřený o bránu hřbitova, porostlou lišejníkem. Lokty měl opřené o vyřezávanou vinnou révu na litinových sloupcích a ramena měl shrbená dopředu. Zrovna kopal do pampelišky ocelovou špičkou jeho velkých černých bot.

Luce si nemohla vzpomenout, jestli ho někdy viděla takhle zahloubaného - většinu času se zdálo, že má Cam zájem o svět kolem něj. Ale tentokrát si jí nevšiml, ani když stála přímo před ním.

Když se na ní podíval, jeho tvář byla popelavá. Vlasy měl volně rozpuštěné kolem obličeje a Luce byla překvapená, když zjistila, že se neoholil.

Jeho oči zkoumaly její obličej, jako kdyby pro něj bylo namáhavé cokoliv dělat. Vypadal příšerně. Ne zbitý od toho, jak včera bojoval, ale jakoby nespal několik dní.

"Přišla jsi." Jeho hlas byl chraplavý, ale jeho slova končila lehkým úsměvem na rtech. Luce si zakřupala klouby v domnění, že s úsměvem na rtech přetrval déle, než bylo nutné. Přikývla a pozvedla dopis.

Natáhl k ní ruku, ale ona stáhla ruku pryč. Předstírala, že si potřebuje odhrnout vlasy z očí.

"Myslel jsem, že se včera v noci zblázním," řekl a odstrčil se od brány. Přešel pár kroků až na hřbitov a tam se posadil se zkříženýma nohama na krátkou šedou mramorovou lavici mezi hroby v první řadě. Otřel z ní špínu křehkými prsty a pak poklepal na prázdné místo vedle něj.

"Zblázníš?" zeptala se.

"Jo, to je většinou důvod, proč se lidé naštvaně vyřítí z baru."

Posadila se naproti němu a zkřížila si nohy. Odsud viděla horní větve obrovského starého dubu ve středu hřbitova, kde měla s Camem odpolední piknik. Zdálo se to už tak dávno.

"Nevím," řekla Luce. "Spíš bys měl být popletený. Zmatený, možná. Zklamaný."

Otřásla se, když si vzpomněla, jak jí popadl za ruku ten hnusný kluk, na závan Camovi pěsti, sytě černý stín ... "Proč jsi mě tam vlastně bral? Víš, co se stalo Jules a Phillipovi, když se vyplížili ven."

"Jules a Phillip byli blbci. Každý jejich pohyb byl sledovaný elektronickými náramky. Samozřejmě, že když odešli, tak je zatkli." Cam se temně usmál, ale ne na ni. "Nebyli jsme jako oni, Luce. Věř mi. A kromě toho, nechtěl jsem se dostat do další rvačky." Promnul si spánky a prsty si promasíroval kůži kolem nich. Vypadal tak zranitelně. "Jen jsem nemohl vydržet, jak s tebou ten kluk mluvil. Dotkl se tě. Zasloužíš si, aby s tebou bylo zacházeno s nejvyšší opatrností." Jeho zelené oči se rozšířily. "Chci být tím, kdo na to dohlídne. Jediný."

Zastrčila si vlasy za uši a zhluboka se nadechla. "Came, můžeš vypadat jako opravdu velký chlap-"

"Ale ne." Zakryl si dlaněmi tvář. "Jen ne tu příšernou ohranou řeč. Doufám, že mi teď neřekneš, že budeme přátelé."

"Nechceš být můj kamarád?"

"Víš, já chci být víc, než jen tvůj přítel," řekl a slovo "přítel" vyplivl, jako by to bylo sprosté slovo. "Je v tom Grigori, že jo?"

Cítila, jak se jí stáhnul žaludek. Uhodl to. Nebylo příliš těžké na to přijít. Byla tak zahlcená vlastními pocity, že jí nenapadlo, co si myslel Cam o jejich vztahu.

"Doopravdy neznáš ani jednoho z nás," řekl Cam a zvednul se a ustoupil o jeden krok, "ale jsi připravená vybrat si z nás dvou právě teď?"

Bylo troufalé, že předpokládal, že si mezi nimi vybírá. Zvlášť po včerejší noci. Jak si mohl myslet, že mezi ním a Danielem probíhala nějaká soutěž? Pak se Cam vrátil k ní na lavičku. Jeho tvář byla jiná. Prosebná. Vzal její ruce do svých.

Luce byla překvapená, že ho vidí tak zranitelného. "Je mi to líto," řekla a odtáhla se od něj. "Prostě se to stalo."

"Přesně tak! Prostě se to stalo. Co to bylo, nech mě hádat -minulou noc. Zastavil na nějaké romantické cestě. Luce, rozhodla ses ještě předtím, než jsi věděla, co je v sázce. A mohlo by být toho v sázce ... hodně." Povzdechl si, když se podíval na její zmatenou tvář. "Mohl bych tě udělat šťastnou."

"Já jsem s Danielem šťastná."

"Jak to můžeš říct? Nemůže se tě ani dotknout."

Luce zavřela oči. Vzpomněla si na spleť jejich rtů minulou noc na pláži. Paže Daniela, které byly ovinuté kolem jejího pasu. Celý svět byl najednou tak správný, harmonický a bezpečný. Ale když otevřela oči, Daniel tu nebyl. Byl tu jen Cam.

Odkašlala si. "Ano, může. Dotýká se mě."

Tváře jí začaly hořet. Luce si na ně položila chladnou ruku, ale Cam si toho nevšiml.

"Ale je to komplikované."

"Na způsobu, jakým mě Daniel líbá, nic komplikovaného není." Kousla se do rtu. Tvrdě. Vysmíval se jí.

Cam se zasmál. "Oh? To můžu udělat stejně dobře, jako Grigori," řekl. Zvedl jí ruku a políbil ji na její hřbet. Pak jí nechal klesnout zpátky k jejímu boku.

"Nic takového to nebylo," řekla Luce a odvrátila se.

"A co tohle?" Přejel jí rty po tváři.

Pokrčila rameny. "Taky ne."

Cam si olízl rty. "Chceš říct, že se s tebou Daniel Grigori skutečně líbal tak, jak si zasloužíš?" Něco v jeho očích připomínalo doutnající dřevěné uhlí.

"Ano," řekla. "A byl to ten nejlepší polibek, jaký jsem kdy dostala." Dokonce, i když to byl její první polibek, věděla, že kdyby se jí někdo zeptal znovu v šedesáti nebo ve stol letech, odpověděla by stejně.

"A přesto jsi tady," řekl Cam a potřásl nevěřícně hlavou.

Luce se nelíbil jeho pomlouvačný tón. "Jsem tady jen proto, abych ti řekla pravdu o mě a o Danielovi. Abych ti řekla, že ty a já-"

Cam vybuchl smíchy. Bylo to hlasité duté krákání, které se rozléhalo po celém hřbitově. Smál se tak dlouho a tak tvrdě, až se musel chytit za břicho a setřít si slzy z očí.

"Co je na tom k smíchu?" zeptala se Luce.

"Nemáš ponětí," řekl a stále se smál.

Camův tón typu "to není možné" nebyl daleko od toho Danielova včera večer, když byl téměř neutišitelný a pořád opakoval "to je nemožné". Ale i tak byla jejich reakce úplně odlišná. I když pak Daniel ochladnul, cítila, že jí to táhne pořád k němu. Dokonce mohla tvrdit, že toužila být s Danielem mnohem víc, než kdy chtěla být s Camem. Když se teď vedle Cama cítila jako outsider, ulevilo se jí. Nechtěla mu být blízko. Ve skutečnosti se právě teď cítila moc blízko.

Měla toho dost. Zaskřípala zuby, vstala a kráčela k bráně. Měla na sebe vztek, že s ním byla tak dlouho.

Cam jí ale chytil a otočil jí k sobě. Chtěl jí zastavit. Stále se ještě usmíval, ale kousal se do rtu a snažil se to utišit. "Neodcházej," zasmál se.

"Nech mě na pokoji."

"Ještě ne."

Než ho stačila zastavit, Cam ji chytil do náruče. Chytil jí pevně kolem pasu a zvedl jí ze země. Luce vykřikla. Chvíli bojovala, ale on se usmíval.

"Nech mě být!"

"Grigori a já jsme bojovali docela pěkný férový a dlouhý boj, nemyslíš?"

Zamračila se na něj a zatlačila mu rukama proti hrudi. "Jdi do pekla."

"Ty mi nerozumíš," řekl a přiblížil její tvář k té své. Jeho zelené oči se do ní vpíjely a ona se nenáviděla za to, že část z ní, se stále ztrácela v jeho pohledu.

"Podívej, já vím, že těch posledních pár dní bylo šílených," zašeptal, "ale já se o tebe postarám, Luce. Hluboce. Nemůžeš si ho vybrat. Ani jsi mi nevěnovala polibek."

Cítila, jak se jeho ruce prudce napjaly a pevně jí objaly. Najednou dostala strach. Byli z dohledu školy a nikdo nevěděl, kde byla.

"Nehodlám na tom nic měnit," řekla mu a snažila se znít klidně.

"Myslíš to jako vtip? Předstírej, že jsem voják a tohle je moje poslední přání. Slibuju, jen jeden polibek."

Luce myslela na Daniela. Čeká na ni u jezera. Má v ruce kameny a hází je do vody. Přitom by mohl mít v náručí jí. Nechtěla políbit Cama, ale co když jí potom nechá odejít? Polibek by mohla být ta nejmenší a nejbezvýznamnější věc. Nejjednodušší způsob, jak uniknout. A pak se svobodně vrátit k Danielovi. Cam to slíbil.

"Jen jeden polibek-" začala, ale jeho rty jí umlčely. Její druhý polibek za tak málo dní. Jestli byl Danielův polibek hladový a zoufalý, Camův polibek byl jemný a příliš dokonalý. Jako kdyby si ho nacvičil už na sto holkách před ní.

Přesto cítila, že v ní povstalo něco, co chtělo reagovat. Vzít všechen ten vztek, který ještě před chvíli cítila a zahodit ho do nicoty. Cam jí stále držel v náručí a držel celou její váhu jen na svých kolenech.

Cítila se v bezpečí v těchhle silných a schopných rukách. Potřebovala se cítit v bezpečí. Byla to taková změna od, dobře, od každé chvíle, kdy nelíbala Cama. Věděla, že by na něco neměla zapomínat, nebo na někoho? Koho-? Nepamatovala se. Byl tu jen ten polibek a jeho rty.

-Náhle cítila, jak klesá. Udeřila se o zem, tvrdě. Vyrazila ze sebe bolestivý sten.

Zvedla se na pažích a viděla, jak o pár centimetrů dál přišla Camova tvář do kontaktu se zemí. Trhla sebou. Zapadající slunce vrhalo světlo na dvě tmavé postavy na hřbitově.

"Kolikrát to musíš zničit děvče?" Luce slyšela smutný unavený hlas s jižním přízvukem. Gabbe? Vzhlédla a zamrkala do zapadajícího slunce. Gabbe a Daniel.

Gabbe spěchala, aby jí pomohla na nohy, ale Daniel se na ní ani nepodíval.

Luce se proklínala. Nemohla se rozhodnout, co bylo horší -Daniel, který viděl, jak líbá Cama, nebo-no jistě-Daniel, který bojuje s Camem, znovu.

Cam vstal a stoupl si před ně. Luce úplně ignoroval. "Dobře, který z vás to bude tentokrát?" zavrčel.

Tentokrát?

"Já," řekla Gabbe a vykročila vpřed s rukama v bok. "To první vyrušení z lásky malým ťuknutím bylo ode mě, Came drahoušku. Co s tím uděláš?"

Luce zavrtěla hlavou. Gabbe si musela dělat legraci. Jistě to byl nějaký druh hry. Camovi se to ale asi legrační nezdálo. Vycenil na ní zuby a vyhrnul si rukávy. Dal si ruce v pěst a posunul se vpřed.

"Zase Came?" Pokárala ho Luce. "Neměl už jsi tenhle týden bojů dost?" Jako by toho nebylo dost, on se vlastně chystal udeřit dívku.

Otočil se k ní bokem a usmál se. "Po třetí to má teprve to kouzlo," řekl a jeho hlas překypoval zlobou.

Otočil se zpátky ke Gabbe. Ta k němu přišla a vysokým kopem ho trefila do čelisti. Luce uskočila dozadu, když Cam padal k zemi. Jeho oči byly zavřené a on si svíral tvář. Gabbe nad ním stála a vypadala nepoznamenaně, jako by právě vytahovala, jako dokonalá hospodyňka moučník z trouby. Podívala se na nehty a povzdechla si.

"Bude to ostuda porazit tě ve chvíli, když nemám dodělanou manikúru. No, nevadí," řekla a přistoupila k němu. Pak ho opakovaně kopla do žaludku. Vychutnávala si každý kop, jako by to bylo vítězství v arkádové hře.

Zavrávoral a zvedl se do podřepu. Luce nemohla vidět jeho tvář -měl jí pohřbenou mezi kolenama- ale sténal bolestí a dusil se vlastní dechem. Luce tam stála a dívala se na Gabbe a pak na Cama a pak znovu. Nebyla schopná pochopit, co tam vidí. Cam byl dvakrát větší než Gabbe, ale i tak to vypadalo, že má navrch.

Zrovna včera Luce viděla, jak Cam zmlátil v baru obrovského chlapa. A v noci, v knihovně, se boj Daniela a Cama zdál vyrovnaný.

Luce se dívala nechápavě na Gabbe. S její duhovou stuhou ve vyčesaných vlasech. Teď Cama přimáčkla k zemi a zkroutila mu rameno. "Strýčku?" posmívala se mu. "Stačí říct kouzelné slovíčko, drahoušku. Pak tě nechám jít."

"Nikdy," Cam si odplivl na zem.

"Doufala jsem, že to řekneš," odvětila a přitiskla mu hlavu k tvrdé a špinavé zemi.

Daniel položil Luce ruku na krk. Uklidňoval jí. Podívala se na něj, vyděšená z toho, co uvidí v jeho tváři. Musí jí právě teď nenávidět.

"Je mi to líto," zašeptala. "Cam, on-"

"Proč jsi s ním šla vůbec na schůzku?" Jeho hlas zněl ublíženě a zároveň rozzlobeně. Chytil ji za bradu, aby se na něj podívala. Jeho prsty jí mrazily do kůže. Jeho oči byly fialové. Ani stopa po šedé.

Luce se zachvěl ret. "Myslela jsem, že to zvládnu. Nejdřív jsem chtěla jít s Camem, abych pak mohla jít za tebou a nestarat se o nic jiného."

Daniel si odfrkl a Luce došlo, jak hloupě to znělo.

"Ten polibek ..." řekla a mačkala si ruce. Chtěla ho vymazat ze svých úst.

"Byla obrovská chyba." Daniel zavřel oči a odvrátil se. Dvakrát otevřel ústa, aby jí něco řekl, ale pak si to rozmyslel. Sevřel si vlasy v dlaních a pak je zase pustil.

Luce ho pozorovala. Obávala se, že by mohl začít brečet. Konečně jí vzal do náruče.

"Jsi na mě naštvaný?" Zabořila mu tvář do hrudi a vdechovala sladkou vůni jeho kůže.

"Jen jsem rád, že jsme se sem dostali včas."

Zvuk nářku Cama k němu strhnul jejich pohledy. Měl obličej stažený bolestí. Daniel vzal Luce za ruku a snažil se ji odtáhnut pryč, ale ona nemohla odtrhnout oči od Gabbe, která měla Cama v zápasnickém chvatu, takže skoro nemohl dýchat. Cam vypadal ... no prostě to nedávalo žádný smysl.

"Co se děje, Danieli?" zašeptala Luce. "Jak může mít Gabbe navrch nad Camem? Proč jí nechá, aby ho mlátila?"

Daniel si napůl povzdechl a napůl se zasmál. "Nenechává ji. Co vidíš je jen ukázka toho, co ta holka dovede."

Zavrtěla hlavou. "Nerozumím tomu. Jak-"

Daniel ji pohladil po tváři. "Projdeš se se mnou?" zeptal se. "Pokusím se ti vysvětlit nějaké věci, ale myslím, že by sis na ně měla asi sednout."
 
 

Reklama